Děj je jednoduchý. Parta dělníků ze stavby si nárokuje, alespoň na čas, lepší život a zachce se jim ochutnat radovánky vyšší společnosti. Má to jeden háček, jsou obhroublí až běda, a tak se jich náhodně ujme jakýsi emeritní profesor, který dříve vyučoval společenské vědy, zejména bonton a etiketu.

Ve stejném městě, kdesi hodný kus opodál je skupina lehkých dívek, které okrádají své šamstry dokud… Dokud nedojde k setkání lehkých dívek a zedníků, zaobalených intelektuálním hávem.

Jeviště, tanec a příběh

Morávek a jeho spolupracovníci udělali na inscenaci pořádný kus práce, alespoň co se choreografie a scénografie týče. Po stránce pohybu herců šlo o velmi dynamické představení. Herecké akce by bylo možné rozdělit do několika základních linek. První z nich může být paralelní příběh mužů ze stavby a koketních dívek lupiček. K dalším pak patří výstupy kapely Golden Kids. Jejich hudební výstupy a vložené mluvené komentáře, v nichž herci popisovali dobové, často i politické klima, dodávali hře univerzálnější rozměr. Nutno ocenit zejména roli Václava Neckáře, plnou zběsilých tanečních kreací, dobrou souhru dělnického triptychu v podání… a věrné vyobrazení charakterových poloh ženské trojice. Co se týče samotné scény i tam Morávek předvedl, že je zkušeným matadorem na divadelních prknech.

Jeviště rozložil do několika organických vrstev, kterými jednotlivé postavy postupně, za plynutí hry, prostupovaly. Základ tvořila stěna, která byla složená z otočných ploch, na nichž se nacházely různé fotografie spojené s dobou Světáků, čili koncem šedesátých let.

Režisér klasicky rozdělil hru na dvě poloviny. První měla značný náboj a umné frázování v přechodech mezi zpívanými a hranými pasážemi. Děj lehce ubíhal a diváci se opravdu pobavili. Mezi přestávkou hrála Klicperovým divadlem dobová hudba, což udrželo diváky v rozradostněném duchu.

Druhá půlka hry byla malinko těžkopádnější. Herecké výstupy dostaly punc torzovitosti, ve snaze vygradovat děj, a hudební výstupy kapely Golden Kids, jež provázely celou hru, jakoby ztratily barevnost, když docházelo k jejich notorickému opakování.

Mezi silné scény v rámci celé hry patřil samozřejmě výjev z noblesní restaurace, kde lehké dívky a parta dělníků stolují, převlečeni do domnělých identit intelektuálů a z úst jim proudí jedna perla za druhou. Za příklad stojí uvést hlášku, kdy zedničtí hoši, kteří přišli do restaurace, té nejlepší v celé Praze, jako první a po chvíli spatřili dámy v noblesním rouchu. Jeden z té chlapské party se osmělí a jde dámě zapálit cigaretu, načež se zeptá zda by nešlo přirazit, tedy přistrčit… jejich stůl k dámské společnosti. A takovými přebrebty je hra dokonale prošpikována.

Jan Odstrčil