V prostorách suterénu nově zrekonstruované Machoňovy pasáže v Pardubicích je nyní k vidění výstava fotografií Jana Saudka a Sáry Saudkové s názvem The Best of Saudek.

Velkoformátové fotografie pocházejí z unikátní kolekce soukromého sběratele. Ale pozor, výstava je prodejní, takže je možné kterékoliv z děl přímo na místě zakoupit!

V suterénu Machoňovy pasáže je prezentována rovněž kolekce šperků, které navrhoval přímo Jan Saudek.

Výstava The Best of Saudek potrvá až do 28. října. Otevřená je každý den od 10 do 18 hodin. Vstup je zdarma.

Nejen o této zajímavé pardubické výstavě jsme hovořili přímo se Sárou Saudkovou.

Máte nějakou osobní vzpomínku na Pardubice?
Moje sestra tady studovala střední průmyslovou školu potravinářskou. Když jsem vyrůstala na Moravě, tak si pamatuji, jak jsem ji v neděli doprovázela na nádraží a v pátek odpoledne jsem na ni zase čekala, až se vrátí. Ona mi pak vždy přivezla perník…

V Pardubicích se prezentujete úplně poprvé. Jak se vám zamlouvají prostory, v nichž se vaše společná výstava fotografií s Janem Saudkem koná?
Jsou to spíše industriální prostory, které mě přitahují. Z mého pohledu mají velké kouzlo a na nic si nehrají. Naše fotografie v nich vyniknou. Ty tady doslova září a svítí.

Není to první výstava, na které by se objevily vaše fotografie společně s Janovými…
To už je taková tradice, že vystavujeme buď sólově nebo společně. Myslím si, že se naše fotografie k sobě hodí, dobře se doplňují. Je na nich vidět, jak se na podobné téma jinak dívají ženské a mužské oči.

V čem je podle vás jiný pohled mužského a ženského světa?
Už třeba zážitek z hudby má muž jiný než žena. V případě fotografií aktů na pardubické výstavě je vidět, že Jan jde více na věc a je na nich znát, že si to užívá. Je tam ukrytá vášeň. V případě mých fotografií si troufám tvrdit, že se na stejné téma dívám ženským pohledem, takže určitě trochu jemněji a možná maličko rafinovaněji. Je to sice pořád nahota, ale jiná než u Jana. Z pohledu jeho jako muže je spíše živočišná, vyzývavá.

Ale stále mají tyto fotografie hodně společného…
To nepopírám. Na mých fotografiích je pochopitelně vidět Janova škola. Z toho nechci těžit, ale ani se na to vymlouvat. Jsou to navíc tradiční fotografie zpracované klasickým procesem, žádná digitální technika. V tomto ohledu jsou určitě unikátní.

Proč jste stále věrná klasické fotografii a ne digitální, kterou dnes fotí skoro každý.
Možná právě proto, že na digitál fotí skoro všichni. A já jsem navíc staromilec. Klasická fotografie mi připadá poctivější. I když to je pracnější, je na nich vidět fyzický dotek. Člověk zároveň ovlivňuje podobu snímku od začátku až do konce. Pokud má špatně nasvíceno, tak může ve fotokomoře čarovat sebevíce, ale nic s tím neudělá, stejně tak, když je snímek neostrý. Jde o ruční výrobu, drahou a náročnou, ale má v sobě nádherné, neuvěřitelné kouzlo.

Jak dlouho vám trvá, než se zrodí třeba takové fotografie, jimiž se prezentujete na pardubické výstavě?
Když jsem to jednou začala počítat, byla jsem docela vyděšená, že to snad ani není možné, kolik času to člověku zabere. Nedá se to přesně vyčíslit, ale od začátku až do konce to klidně může být až dva dny. Je to opravdu hodně složitý proces. Já jsem jinak strašně neposedná a musím mít vše hned a tady to nejde. Ale přesto to dělám, protože mě to neustále fascinuje.

Co vás na té práci nejvíce baví? Náročný proces vzniku klasické fotografie nebo spíše ta výsledná fáze?
Baví mě obojí. Když máte před sebou nový objekt, musíte s ním navázat kontakt, vysvětlit mu svůj záměr a začít s ním komunikovat, aby fotografie nebyla nucená, ale aby měl člověk pocit, že je to sranda. Zároveň si užívám i dlouhý proces vzniku klasické fotografie. Je to pro mě relax. Nikdo za mnou nemůže. Vydá to za všechny lázně světa. I když je ve fotokomoře hrozný vzduch a člověk je z toho úplně vyřízený, má to nepředstavitelný půvab. Vlastně mě to nevyčerpává, ale nabíjí.

Čím vás musí člověk zaujmout, aby se mohl stát modelem?
Nemusí mít nic zvláštního, z čeho bych upadla na zem. Měl by vypadat nějak zajímavě, čímž ale nechci říci ideálně. Dobré je, když vás ten člověk baví, když si s ním rozumíte, cítíte dobře a víte, že to půjde. Přece jen, oba dva spolu strávíte nějakou dobu.

Jsou podle vás Češi stydliví nebo ne?
Myslím, že pokud nejsou vyloženě nábožensky založení, tak jsou lidé v podstatě všude stejní. Rozhodně doma, když za sebou zavřou dveře. Ale já to vlastně nedokážu tak úplně posoudit. Přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy fotila někoho jiného než Čechy. Asi by mě bavilo mít třeba modely z Ameriky, ale i ti jsou v podstatě stejní jako my, jen trošku jinak stavění. Za sebe mohu říci, že já třeba stydlivá jsem. To ale neznamená, že ti ostatní také.   (td, šim)

Kdo je Sára Saudková?
Sára Saudková (* 14. dubna 1967, Zábřeh na Moravě) je česká fotografka, manažerka a dlouholetá přítelkyně fotografa Jana Saudka. Narodila se jako Šárka Směšná. Ačkoliv s Janem nejsou oddáni, používá jeho příjmení. Fotografuje od roku 1999. Vede firmu Saudek.com. Sama svou funkci nazývá Janova pravá ruka. Se synem Jana Saudka Samuelem má čtyři děti – Sáru, Samuela, Jana a Oskara. Žijí v Praze – Hlubočepích, v městské části, kterou Sára považuje za Prahu s vizáží venkova.
Sára Saudková je absolventkou Vysoké školy ekonomické v Praze, kterou absolvovala v roce 1990. Vystudovala Výrobně ekonomickou fakultu, obor Ekonomika práce. Právě na vysoké škole se poprvé setkala s dílem Jana Saudka, které ji zaujalo, neboť považovala jeho styl za originální. Chtěla se s ním setkat, a tak se rozhodla napsat mu dopis. K jejich setkání došlo v roce 1991.
Sára Saudková fotografuje převážně akty. Po technické stránce se jedná hlavně o klasické, černobílé fotografie snímané na střední formát. Její tvorba je ovlivněna tvorbou Jana Saudka, u kterého se – jak sama říká – vyučila, neboť není lepší školy. Věnuje se výhradně volné tvorbě – inscenovanými fotografiemi dokumentuje svůj soukromý život – loučení a čekání, a to mezi tím: lásky, touhy nebo osamění.
(zdroj: wikipedie.org)