Autorkou scénáře ke hře Medvědi, kterou se souborem Klicperova divadla nastudovala režisérka Anna Petrželková, je Simona Petrů.

Tvůrci
Režie: Anna Petrželková
Dramaturgie: Jana Slouková
Kostýmy: Lenka Odvárková
Hudba: Jakub Kudláč
Hrají: Jan Sklenář, Jan Vápeník, Jakub Tvrdík a další.

Jak se stalo, že jste se pustila do psaní scénáře hry Medvědi?
Je to zásluha a zároveň pomsta Aničky Petrželkové, režisérky tohoto představení.

Pokud jde o režisérku Annu Petrželkovou – máte už za sebou spolupráci na nějakých předchozích projektech?
Poprvé jsme se pracovně setkaly na inscenaci Svíce dohořívají podle Sándora Máraie v brněnském Divadle v 7 a půl, potom jsme spolu dělaly Tichého Tarzana pro Divadlo Husa na provázku, představení reFrankenstein v HaDivadle a inscenaci P.Š.T. o Strýčku Jedličkovi, Štěpánce Haničincové a Dádě Patrasové, také v Divadle Husa na provázku.

Jak dlouho jste psala Medvědy?
Dlouho. Nejvíce času a úsilí zabralo přemýšlení, jak se na toto téma podívat vlastníma očima, očima generace, kterou fenomén trampingu zasáhl spíš z rychlíku. A nejvíce boje mě pak stálo pokusit se 
s tím prchajícím fenoménem nasednout do stejného vagónu. Toho posledního v celém vlaku. Kde všichni se znaj znaj znaj a blázněj a zpívaj 
a po cestách dál dál dál hledaj normální svět… No, nebo tak nějak…

Jaký je vlastně váš vztah 
k trampingu?
Původně, když s tímto tématem Anička přišla, pro mě byl tramping něco velmi vzdáleného a v jistém smyslu i absurdního.  Ale pak jsem si musela přiznat, že tramping je obzvláště v Čechách dost fascinující fenomén, který se rozvíjel už od dvacátých let jako obrovské hnutí, které vzniklo ze skautingu, ponechalo si jeho principy o pravdě, přírodě, lásce a přátelství, ale zbavilo se organizovanosti a hierarchie a zůstalo jen svobodným vláním v přírodě, což se mi začalo líbit.

A konečně – co vy a písně bratří Nedvědů?
První, na kterou si vzpomenu, je třeba Skládanka. Bylo by lehké přejít to s lehkým úsměvem a třeba se
i ušklíbnout. Ale skutečnost je taková, že lidé se tou jednoduchostí stále znovu a znovu dojímají, dotýká se jich, hojí jejich trápení a spojuje je. Opravdovost je pro mě nejvíce fascinující na celém fenoménu Nedvědů. Opravdovost, kterou v sobě a kolem sebe lidé chtějí stále hledat.  Co není lživé, je vzácné a cenné a dotkne se snad každého.   (fri, zd)