O Čechách a Afghánistánu, o domově, srdci a rodině, a také o tom, kam člověk nakonec patří. O tom všem se povídalo v pátek 20. ledna ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové, když Lada Klokočníková a Mirek Vaňura přivítali hosty živého pořadu PéHá: režiséra Abdula Jabara Baryala a novinářku a tlumočnici Marciju, oba původem z Afghánistánu. Jak se žije lidem, kteří do naší země přijeli za vzděláním a kvůli válce ve své zemi se už nemohli vrátit domů?

Jak jsi tady vlastně dlouho, Bary?
B:
Já si myslím, že to je skoro třicet let.

Jak se to stalo, že se Afghánec před tolika lety ocitl v České republice, tehdy v Československu?
B:
Je to jednoduché. Tehdy mezi Afghánistánem a Československem existovaly dohody o spolupráci. Pomáhala nejenom Československá republika, ale i jiné bývalé socialistické země. Já jsem vyhrál konkurz na vysoké škole, kde jsem studoval žurnalistiku, a hned v tom prvním semestru jsem se dostal do Československa. Bylo mi dvacet dva let.

Naučit se česky, to asi byl oříšek, ne?
B:
Učit se český jazyk je krásné, ale musím říct, že čeština je těžká. Když jsem přijel, tak jsem studoval v angličtině. FAMU tehdy měla speciální kurz pro rozvojové země – anglofonní a frankofonní. Já jsem patřil do první várky těch anglofonních.

Měl jsi nějakou představu, co budeš dělat poté, co tu vystuduješ?
B:
Když jsme odjížděli ze své země, tak jsme opravdu nevěděli, kam jdeme a co se s námi stane. Češtinu jsem se naučil sám v době, kdy jsem tu studoval. Pak jsem se rozhodl, že tady vlastně chci zůstat, vskutku jsem se zamiloval do té země, do toho národa i do toho jazyka. A zůstal jsem tady, takže mě tady máte.

A zamiloval ses i do své pozdější manželky.
B:
Ano, moje první žena byla Češka a blondýnka.

I tak se dá zamilovat do naší země. A teď k Marciji. Marcijo, my víme, že jsi novinářka, píšeš do afghánských časopisů, jsi překladatelka, tlumočnice. A jak ty ses ocitla v Česku nebo vlastně v Československu?
M:
Já mám víceméně podobný osud. Taky jsem dostala po střední škole stipendium na základě dohody mezi Československem a Afghánistánem. Byla možnost tenkrát studovat v jiných zemích, ale vybrala jsem si Československo, protože moji známí už tady byli. Tak mi dali dobrou referenci s tím, že Univerzita Karlova je jedna z nejznámějších univerzit ve střední Evropě. Přijela jsem sem v roce 1989, těsně před revolucí.
B: Ještě bych dodal, že zatímco já jsem patřil do té první várky, Marcija do té poslední. Potom v Afghánistánu začali vládnout mudžáhidové a takové vztahy s cizinou skončily. Nikdo už pak nedával význam studiu, měli radši samopaly.

Marcijo, ty žiješ jako Bary tady v České republice?
M:
Ano, žiju tady už pomalu jednadvacet let.

Taky sis tady našla manžela?
M:
Takhle se to nedá říct. Přijela jsem sem studovat medicínu, přála jsem si to já i moji rodiče. Ale až tady jsem zjistila, že nemám stipendium na medicínu, jak jsem si přála, ale musím jít studovat žurnalistiku. Nechtěla jsem, nebyl to můj obor, ale jinak bych se musela vrátit do Afghánistánu. Nebylo to pro mě vůbec jednoduché, navíc jako cizinka a v cizím jazyce, ale prostě neměla jsem na vybranou. Navíc jsem už dopředu věděla, že prosazovat politiku jako novinářka nebude vůbec snadné.

Ale povedlo se to. My máme rádi dobré konce…
M:
Já jsem během školy nesměla dělat praxi, jako cizinka. Když jsem dostudovala, nemohla jsem najít práci v oboru – všude chtěli praxi. Tak jsem se vydala na jinou dráhu, začala jsem překládat z češtiny do perského jazyka a obráceně.

Když jsem byl v Afghánistánu, tak jsem zjistil, že se tam se nemluví všude stejně. Jak jste se domluvili vy dva?
B:
My dva spolu mluvíme persky.
M: V Afghánistánu jsou dva úřední jazyky, perština a paštu. Bary ovládá oba dva jazyky, takže není žádná jazyková bariéra.
Bary mě v Praze seznámil s jedním afghánským doktorem a ten se ptal – odkud jste? A já řekl, že z Hradce Králové. A on začal vykřikovat – to jsi krajan!

A teď celá ta restaurace se koukala, jak afghánský doktor vykřikuje na mě, že jsem jeho krajan. On totiž studoval v Hradci Králové a tak ho bere jako své rodné město. Máte takový podobný pocit vy, třeba v Praze? Nebo to srdíčko zůstalo v Afghánistánu?
B:
Určitě, je to náš domov. My jsme generace, která přišla sem a tady se usídlila. Možná, že ještě neumíme tak krásně vám to vysvětlit, že tu je náš domov a tu chceme žít. A budeme bránit tuto zemi i chránit. Někdy si myslím, když potkávám jiné obyvatelstvo, že si vlastně svojí země ani neváží. My jsme ze své země neutekli, vyslyšeli jsme nabídku, byly to jiné hodnoty do nás vložené. Jenže pak přišli mudžáhidové a my jsme zůstali. Byl to osud a teď bereme tuhle zemi jako domov.

Kde vy jste se poznali? Tady v Česku?
B:
Když studovala Marcija, tak jsme se nikdy nepotkali. Já už byl po škole a dělal jsem jiné věci, když nás seznámil jeden afghánský kamarád. Ona v té době dostudovala, byla provdaná a měla rodinu.

Jak často najdete čas na to, abyste si jen tak popovídali? Třeba i s dalšími přáteli?
B:
Já to řeknu asi takhle. Dřív jsme se setkávali častěji, dnes všichni lítáme, máme starosti. Ale pořád se potkáváme. Myslím, že i ti Afghánci, co tady jsou, mají podobné starosti jako my, jako já a Marcija. Všichni se snažíme získávat zprávy, nějaké novinky z naší země. Společně řešíme i různé problémy, protože být cizincem, žít v jiné zemi, to není jednoduché.

Jak vnímáte naši zemi? Co se vám u nás líbí a co byste nám vytkli?
M:
Já to vidím pozitivně a po pravdě už se cítím tady doma více než v Afghánistánu, protože většinu svého života jsem strávila tady.
B: Já taky. Teď trošku rozbiju tu vážnost. Nedávno se mě ptal jeden můj český kamarád – Bary, řekni mně, jací jsme my, Češi? Já jsem mu bez váhání řekl: vy jste takový národ, že kradete doma a utíkáte do ciziny. Správně by bylo, kdybyste kradli venku a chodili domů.

Musím říct, Bary, že ty jsi velice šikovný režisér. Umíš vytvořit úžasnou atmosféru. Může to být i tím, že jsi Afghánec?
B: Od začátku, co jsem pracoval, jsem měl těžkosti. Ono to taky není jednoduché, rozumět všemu a ještě pak tomu velet. Ale já jsem se učil. Pořád. Od kolegů, starších i mladších, a hodně od lidí, prostě od spoluobčanů. Asi to nejtěžší, co dnes dělám, jsou Televizní noviny. Je to stres a adrenalin a já jsem vlastně šťastný, že něco takového jsem vůbec dokázal. Protože jsem potkal i kamarády z jiných arabských zemí, kteří se mnou studovali, a ti si ani neškrtli. Není jednoduché u vás pracovat, protože vy jste malý národ a jste uzavření. Nemůžete taky každého k sobě pustit. Ale my jsme tu rádi.

Hosté na pátek:

Lada Klokočníková a Miroslav Vaňura v pátečním pořadu PéHá na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové přivítají náměstka policejního prezidenta Martina Červíčka. Poslouchejte mezi desátou a jedenáctou dopolední.