Kliknutím zvětšíteKateřina Krausová, rebelující malířka z Nové Paky, která ráda experimentuje s barvami i materiálem. Neustále překvapuje a překypuje svými neotřelými mnohdy ztřeštěnými nápady, miluje tajemno a do svých obrazů vkládá část své neutuchající energie. Své dílo vystavuje nejen v Česku, ale také v zahraničí. Tentokráte se její obrazy stěhovaly do Francie na loď na Seině.
I laik zná kopec umělců Montmartre v Paříži, kde tvořili jedni z nejslavnějších malířů. Takže představit své obrazy zrovna ve Francii bylo dost odvážné?
Mám úzký vztah ke kostelům a sakrálním stavbám vůbec. Velice na mě působí. Cítím z nich velkolepou energii zanechanou tam stovkami lidí, jejich přání a myšlenky, které jsou v nich zakleté. Zajímají mě zvláštní církevní památky bez ohledu na to, k jaké církvi přináleží. Moje dcera žije na okraji Paříže a jezdíme k ní přes malé lázeňské městečko Conflans sainte Honorine. Protéká jím široká Seina s kotvícími parníky. Vždy mě zajímala bílá loď s velkým modrým křížem a s okny, opatřenými vitrážemi. Jde o Kapli Je sers, kostel na vodě, zasvěcený patronům námořníků.
To je zajímavé, nevěděla jsem, že něco takového existuje.
Ano, je to velice nevšední. Vždycky jsem si přála to tajemné místo prozkoumat. Dcera mně to rozmlouvala, zvenku se zdálo, že mají dovnitř přístup pouze pozvaní. Jednou jsme se procházeli s dětmi po nábřeží, já měla sebou tužku a loď jsem si načrtla. Ale pořád jsem hrozně toužila dostat se dovnitř, do námořní kaple. Dcera pak zjistila, že na lodi bydlí od roku 2014 tibetští uprchlíci a loď se svými kajutami pro ně slouží hlavně jako sociální ubytování. To mě trochu vrátilo do reality a nechala jsem celou věc být. Vloni při týdenní návštěvě Francie jsem si loď opět nafotila a několikrát načrtla. Tím se totiž vždy duchovně napojím na vybrané místo a něco si z něj odnesu domů. Dcera se nás ptala, kam pak toužíme vyrazit, co chceme poznat. Vždy mi splní takřka každé přání. Kromě Montmartre jsem za ty roky navštívila všechny gotické katedrály kolem Paříže, Monetovu zahradu v Giverny i hrob van Gogha v Auvers. Ale teď jsem si tvrdošíjně stála za svojí kaplí na Seině. Po pěti letech, co jsem kolem ní jezdila a chodila, to byl takový můj „Ježek v kleci“.
Takže se vám sen po několika letech splnil?
Ano. Když jsme odjížděli domů. Dcera se rozhodla, že nám na místě přibrzdí, ale rozhodně s námi nepůjde. Měli jsme úžasné štěstí. Zrovna jsme se strefili do doby těsně po mši. Musím zmínit, že Francouzi jsou hrozně komunikativní a přátelští. Po mši jde kněz mezi věřící, povídá si s nimi a nalévá jim víno u lodního baru. Letos navíc Kaple Je sérs (v překladu „Sloužím lidem“) slaví sto let, kdy kotví na jednom místě. Vešli jsme dovnitř a ocitli jsme se na balkoně. Z něj jsme zhlédli celou kapli. Rozpíná se přes tři patra lodi. Začíná v podpalubí a je zakončena polokopulí. Prostor působí velice příjemně. Je tam symbolicky vystavena spousta věcí, potřebných pro život na moři nebo rybolov. Obrazy lodí, jejich interiérů, velká spousta výtvarných děl, zvláštní sochy.
Zaujaly mě dvě věci. Nejprve kněží. Oba byli černé pleti, oděni v zelenobílých pláštích. Jako malíř jsem vnímala to úžasné spojení tmavých, zelených a bílých barev v kontrastu se starými dřevěnými obklady vnitřku lodi. Uprostřed vedle oltáře pak socha Krista, který jakoby s přítomnými diskutuje. Připadalo mi tenkrát, že říká: Ať už, lidé, děláte cokoliv, všechno se dá vyřešit a můžete být na sebe přitom slušní a hodní. To jsem si vyfotila a uložila do paměti. Pro nás je to velice exotické. Zaujala mě také socha Madony, která drží Ježíška v pase a zvedá ho nad hlavu. Vypadalo to až strašidelně. Samotná loď je prostě úchvatná. Co mě překvapilo, že právě zde, jak to obvykle v kostele bývá, nebyla žádná zvláštní energie. Tehdy mi připadalo, že je uvnitř dusno, osudově těžko. Ale co už jsem věděla jistě bylo to, že chci namalovat obrazy z této kaple a že je uvnitř pro její návštěvníky chci také vystavit.
Loď od prvopočátku sloužila jako plující kaple?
To netuším, ale myslím, že nejprve asi od roku 1919 vozila uhlí.
Prohlídka se obešla bez komplikací?
Ano, všichni nás zdravili, na všechno jsme si mohli sáhnout, panovala tam obrovská důvěra. Už v letadle jsem se těšila, jak budu malovat. Přijeli jsme domů, já si okamžitě natáhla plátna, našepsovala a začala. První obraz zachycuje tamní komunitu. Dva kněží stojí před oltářem, jeden rozmlouvá s dámou černé pleti s kočárkem, druhý jakoby polemizoval s Kristem. V obraze jsem se rozhodla použít zvláštní perspektivu, kdy jsem nadhodnotila lidi oproti prostoru. Hned potom jsem začala malovat Madonu. Ta v obraze vyrostla sama a řekla bych na první dotek štětce. Ježíšek, to byl oříšek. Je to vlastně nejdůležitější postava obrazu, a dokud neměl jasně červenou barvu, nebyla jsem s obrazem spokojená. I tady jsem si pohrála s velikostí postav dle tzv. hieratické perspektivy- nejdůležitější je největší. Kněží jsou drobní, socha Panny Marie monumentální. Skončila jsem křížem v kopuli, natřela jsem ho tajně fosforeskující barvou, tak že po nasvícení v noci chvíli září. Posledním obrazem byla samotná loď. Na ni jsem se moc těšila. Od začátku jsem věděla, že žádný obraz nechci prodat. Nemohu si pomoci, ale obrazy si většinou nechávám. Loď jsem si vysnila a byla jsem s ní spokojená, z obrazů mi přirostla k srdci nejvíce. Dokonce jsem do obrazu zašifrovala i sochu Madony s Ježíškem, aby kapli na vodě chránila. Když jsem měla obrazy hotové, dovolila jsem si napsat vrchnímu knězi- otci Ha, jestli by neměli pro své věřící zájem obrazy vystavit a poslala jsem mu jejich fotky. Zpětně se mně ozvali, že jsou malby opravdu krásné a že by je rádi přijali jako dar. Musela jsem se omluvit, obrazy jsou moje srdcovka. Chtěla jsem je věnovat dceři a loď jsem si chtěla přivézt zpět domů. Nakonec jsme se domluvili na termínu výstavy. Z maleb jsem alespoň jako dar pro kapli nechala vyrobit 150 kusů pohledů, které jsem tam při vernisáži nechala a rozdávala.
Jak jste obrazy dopravili do Francie, to byl asi problém?
Ano, do letadla by se nevešly. Nakonec je odvážela dcera, která tu byla v létě na návštěvě. Menší se do auta vešly bez problémů, Madonu jsme museli sejmout z rámu a srolovat. Posledního října v neděli jsme byli dohodnuti, že obrazy přijdeme instalovat. Byla to úžasná událost. Lidé přicházeli na mši, srocovali se, poslouchali, co jsem jim k obrazům vyprávěla, a dcera překládala. Lidé k obrazům přistupovali s velikou úctou, při představování jsme se vzájemně klaněli. Bylo to zvláštní, z věřících jsem měla skvělý pocit. Francouzi neskutečně milují a váží si umění. Snad jsou v tom skryty i generace uznávaných umělců žijících a tvořících právě v Paříži. Byli jsme také pozváni na mši, posadili jsme se do poslední řady. Kaple byla plná. Kněz mě všem přítomným představil jako autorku obrazů z České republiky. Všichni lidé se otočili a mírně směrem ke mně se uklonili. Protože jsem to nečekala a nejprve mu nerozuměla, otočila jsem se k lidem zády a také, jako oni, se směrem ke dveřím uklonila. Byla to legrace. Dcera mě rychle uvedla do situace, otočila mě, tak že jsem se pak už ukláněla správným směrem k nim. Vše bylo nezapomenutelné.
Krásné okamžiky ale zkalila neuvěřitelná ztráta.
Ano, výstava měla trvat do Vánoc, ale vlastně už čtvrtý den po jejím zahájení jsem obdržela dopis s tím, že obraz lodi byl ukraden a ať vyčíslím částku, za kterou bych ho namalovala znovu. Vysvětlila jsem, že ho malovat nebudu a podruhé ani nemohu.
Jaká byla vaše reakce, běžně se nestává, že někomu ukradnou na výstavě obraz, pokud tedy není Rembrandt?
Ano, byla jsem zaskočena a překvapena. Byla jsem doslova v šoku. Ale můj přítel mě těšil slovy, proč jsi smutná, vždyť komu se stane, že mu ukradnou obraz v Paříži? Paradoxně mě všichni nakonec začali blahopřát. Ale mrzí mě to, loď jsem chtěla zakotvit u nás doma v obýváku. Tenhle obraz se mně opravdu povedl a při pohledu na něj jsem měla vždycky zvláštní pocit. Zloděj byl na tom asi stejně.
Šetřila krádež policie?
Oznámila jsem to okamžitě dceři. Říkala, že je to ve Francii naprosto neobvyklá věc. Obrazy se tady nekradou. Ztrátu nahlásila na policii a byl z toho docela poprask. I spoustu dceřiných známých to doslova šokovalo. Ukrást umělecké dílo a ještě k tomu v sakrálním prostoru kaple je zde naprosto nestandardní kriminální čin a tady to odsuzují úplně všichni.
Jsou nějaké indicie, kde by mohl skončit?
V Paříži velice dobře funguje černý trh s uměním, takže mé dílo pravděpodobně putuje někde tam. Peníze nedostanu žádné, ale mám takový zvláštní pocit, že tento obraz ještě někdy uvidím. Třeba mě ho někdo nabídne k odprodeji. Právě dnes dceři přišla zpráva z Úřadu proti obchodování s kulturními statky z Nanterre v Paříži. Můj obraz byl zařazen do francouzské národní databáze TREIMA, do seznamu všech uměleckých předmětů, ukradených ve Francii.
Musím ale uznat, že člověk, který navštívil moji výstavu a pak obraz lodi ukradl, si mezi vystavenými díly dobře vybral a má výborný vkus.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
