Venku pěkně fičí, padá další sníh, takže konečně po letech takřka ladovská zima. Jaký máte vztah k tomuto období?
Já jsem člověk, který by se nejradši v momentě, kdy nasněží, někam schoval, nechal se zachumelit a vylezl až na jaře. Mám zimní období rád, ale ve chvíli, kdy mám někam jet mým autem, rozmrazovat ho, tak to pro mě není. Nejradši bych zimu trávil v horách, o samotě, jako medvěd. Můj sen je pořídit si srub, nemuselo by to být nic velkého, ale aby tam byla výřivka a sauna. Někdy v polovině listopadu bych se tam přemístil, udělal si dostatečné zásoby potravin, abych tam ty čtyři měsíce do půlky března vydržel… Maximálně občas doběhnout do nejbližší vesnice pro chleba. Tam bych chtěl být pod sněhem schovaný a psát, číst a dělat dřevo do krbu - to je dobrá posilovna.

Před chvílí jste aktualizoval status na instagramu. Uměl byste si představit, že byste byl v těch horách bez internetu, odříznutý od dění, od civilizace?
Určitě by to šlo. Lidé fungovali až donedávna bez internetu. Mně by se to i líbilo. Občas třeba jet někam na nějakou besedu, ale pak se zase vrátit do těch hor. Vím, že to takhle dělá třeba Regina Rázlová.

Sněhu je venku dost. Co vy a zimní sporty?
Vy ani nevíte, jakou aktuální otázku mi dáváte…

No povídejte…
Moje kamarádka Halina Trsková mě ukecala, že 25. února vyrazíme na nějaký větší okruh na běžky. A když to půjde, tak mě příští rok přihlásí na Jizerskou padesátku. Tak jsem na to kývnul. Takže běžky ano - dám si sluchátka do uší, poslouchám muziku a kochám se. Běžky jsou boží. Sjezdové lyže ne, k těm mám celoživotně takový zvláštní vztah. Ale třeba můj otec sjezdovky miluje. Dokonce u nás postavil lyžařský vlek a já jsem se mu odvděčil tím, že jsem na něm jel asi čtyřikrát.

Ještě před rokem jste byl chlap jako hora a za loňský rok se vám podařilo ubrat ze své váhy přes 80 kilogramů. Takže objevujete i kouzlo sportu?
Nejvíce chodím, to musím každodenně. Někdy i 30 000 kroků za den. Minimum je deset tisíc, to splním, i kdybych měl chodit tady v obýváku dokolečka kolem stolu. Už jsem se i zúčastnil Běhu pro dobrou věc, ale ještě to není úplně ono. Můj bratr a tatík, kterému bylo letos 60 let, běhá silniční závod Hronov - Náchod, a když to dobře půjde, tak bych si to chtěl zaběhnout s ním. Ještě ale neuběhnu tolik, tělo si furt na fyzickou zátěž teprve zvyká.

Letos je tomu 10 let, co jste natočil film Bastardi, zřejmě mezi diváky váš nejznámější film. Dočkal se i dalších dvou pokračování…
A teď začínáme točit čtyřku. Bude se jmenovat Bastardi: Reparát a je to v podstatě takový můj reparát za ty původní první Bastardy. Až se na to diváci podívají, tak to pochopí. Bude to více komedie. Při natáčení seriálu Škola mého života jsme se sblížili se Zdeňkem Godlou, což je opravdu bezvadný týpek. Budeme spolu tvořit ústřední dvojici, která spolu bydlí v jednom domě - on je manuálně zručný Rom se základním vzděláním a já vedle něj coby bílý, absolutně nešikovný vysokoškolák.

Proč budou mít nejnovější Bastardi v názvu ten reparátový dovětek?
Jednička byla pro mnohé hodně šokující, ale myslím si, že po filmařské a dramaturgické stránce to lze udělat jinak - jiné záběry, zvuk, herecké výkony… Především můj vlastní (smích). Tak proto to je takový můj reparát, aby vypadali filmařsky lépe. I když Bastardi na mnohé působí drsně, tak jejich smyslem nebylo rozhodně nikoho urazit. Ale když točíte film o tom, jak to chodí ve zvláštní škole, tak tam nemůže sedět jeden blonďáček vedle druhého, protože tak to fakt není. Když v 80% jsou v té škole romský děti, tak bych lhal, kdybych ukazoval něco jiného.

Už bezmála rok žijeme v nechtěné společnosti covidu. Jak se s ním učíte žít, jak vám zasáhla do života veškerá opatření, která ho provází?
Já jsem na začátku toho prvního nouzového stavu vloni na jaře hodně hysterčil. Provozujeme v Babiččině údolí od roku 2017 Viktorku (herecký dům s muzeem, restaurací a ubytováním - pozn. red) a za tu dobu jsme neměli možnost vytvořit si nějaký ten finanční polštář. Naopak přišly starosti s úvěrem, zaměstnanci, co s nimi bude a tak podobně. Byl jsem hodně zklamaný, zavřel jsem se doma, štípal jsem dříví a pokračoval v hubnutí, se kterým jsem začal na přelomu roku 2019/2020. Pak jsem se z toho nějak otrkal. Viktorka je v tuto chvíli smutný dům, nemáme ani otevřené žádné výdejní okénko. Sice jsme to dva víkendy zkoušeli, ale prakticky nikdo nepřišel. Budeme doufat, že se z toho dostaneme. Musím to brát tak, jak to je, ale nejsem z těch, který by se proti opatřením bouřil…
Nynější situace přináší nové zkušenosti. Když mi bylo 22 let, tak jsem založil organizaci Společné cesty, která 15 let poskytuje sociální službu osobní asistence. Teď byla velká část zaměstnanců v pracovní neschopnosti, takže jsem první únorový týden strávil s uživateli v přímé péči, což pro mě bylo hodně přínosné. Karanténa mi v mnohém otevřela oči. Člověk najednou zjistí, jak některé věci dělat nechce a nebo naopak chce.

Kromě filmařiny a podnikání jste aktivní i v komunální politice. Kdypak vás začala bavit?
Politicky jsem byl činný už od mládí. Není to tak, že bych se jednoho rána probral a rozhodl se, že se z filmového podnikatele stanu politikem. Vždycky jsem chtěl být součástí veřejného života. V roce 2002 jsem s vlastní partou kandidoval do městského zastupitelstva. Když potkávám paní sekretářku z městského úřadu, tak vždycky říká: „To je ten, co chtěl být už v 18 starostou.“ Od roku 2014 jsem v zastupitelstvu a třetím rokem v radě města. Někdy to mají se mnou těžké, protože nejsem členem žádné strany, a když mám na něco jiný názor, tak nedržím vyloženě jednu linii. Nic není černobílé - když se o něčem jedná, tak je potřeba pracovat s argumenty jedné i druhé strany.

Během posledního roku jste prodělal úžasnou proměnu, když jste tělu ulevil o desítky kilogramů. Jak nyní vypadá běžný pracovní a stravovací den Tomáše Magnuska?
Dříve jsem býval velký spáč, vstával jsem klidně až v 11 hodin. Co jsem zhubl, tak vstávám po sedmé hodině, k snídani si většinou dávám míchaná vajíčka s tvrdým salámem, to miluji. Pak jdu pěšky z Kramolny do Náchoda do práce. To je tam a zpátky 10 000 kroků. Z Náchoda se pak vracím na oběd domů. Po obědě zase do Náchoda, kde píšu scénář nebo stříhám nový film, občas si dám saunu a večer si dám procházku se psem kolem Kramolny. Poslední jídlo mám kolem čtvrté hodiny, většinou nějaký salát, později už nejím. Snažím se mít po každém jídle nějaký pohyb, třikrát týdně posiluji. Hlavně ale rád hodně chodím - procházím Náchodem i takovými ulicemi, které jsem dříve ani neznal. Je to báječná změna. Chodím opravdu rád - nasadím si sluchátka a vyrazím. Hudbu miluju, akorát někdy si nevšimnu, když mám sluchátka, že na mě někdo mluví, nebo mě zdraví.

K večeři v pozdním odpoledni si dopřává zeleninový salát.K večeři v pozdním odpoledni si dopřává zeleninový salát.Zdroj: DENÍK /Jiří Řezník

Co si necháváte hrát do uší v tom vašem chodeckém světě?
Pouštím si různý skladby - od vážné hudby až po filmové soundtracky. Občas si pustím i nějaký rozhovor.

Zmínil jste Herecký dům Viktorka v Babiččině údolí. Na začátku roku takřka celá republika hltala minisérii Božena. Sledoval jste ji také?
Koukal jsem na ni se zpožděním. Je to klasický příklad toho, jak se pohled na konkrétní osobu v různých obdobích liší. Před padesáti lety to bylo nějak, teď se to natočilo z jiné perspektivy a za padesát let to bude také jiné. Každý projekt je poplatný době, ve které vzniká. Herecky se mi líbila Kameníková i Hájek - oba byli výborní. Předpokládám, že když se filmař pustí do takovéhoto historického projektu, který může vzít třeba někomu iluze - což se stalo - tak ví, proč to dělá. Nejsem ten typ diváka, který by potřeboval, aby se ve filmu souložilo osmkrát, ale rozhodně bylo zajímavé vidět osudy Boženy Němcové z jiné perspektivy. Každopádně mě to bavilo. Jestli to mělo vést k tomu, že se o Boženu Němcovou lidé všech generací budou více zajímat, tak to splnilo účel.

Portrét Tomáše Magnuska

Vystudovaný speciální pedagog se od roku 2009 také věnuje filmařské práci. Stal se producentem a režisérem několika filmových i televizních projektů. Ve své tvorbě se zaměřil na popsání tvrdé reality, ale působí i v komediálním žánru. Mezi jeho díla patří komerčně úspěšná trilogie Bastardi, seriál nominovaný televizí na Českého lva Stopy života či snímek Kluci z hor. Od roku 2011 je předsedou Obce spisovatelů České republiky. V roce 2017 otevřel Magnusek herecké muzeum, které založil v Ratibořicích v Babiččině údolí.