Šéfdirigent Komorního orchestru Berg Peter Vrábel se na zítřejší vystoupení před královéhradeckým publikem velmi těší. Představí skladby Philipa Glasse, Lepa Sumery, Alfreda Schnittkeho a Bély Bartóka.

Jakým způsobem a s jakou ideou se v roce 1995 zrodil Komorní orchestr Berg?
„Na začátku vůbec nestála myšlenka na založení orchestru. Sešlo se prostě několik muzikantů, kteří chtěli hrát nepříliš často uváděnou hudbu. Postupně se přidávali další, tak jsme tomu seskupení začali říkat orchestr. Šli jsme od koncertu ke koncertu, od programu k programu. V té době nám přišla vhod i výrazná podpora ze strany Václava Riedlbaucha, nynějšího generálního ředitele České filharmonie, který mě uvedl do kruhu svých kolegů – českých soudobých skladatelů, což mělo za následek, že jsme s nimi začali spolupracovat a interpretovat jejich hudbu.“
Berg se liší od mnohých jiných orchestrů nápaditou dramaturgií. Vaše koncerty baví publikum a zdá se, že se baví i hudebníci. Je toto celý recept na úspěch?
„To zdaleka není celý recept na úspěch. Je spousta momentů, kdy se spálíš, nicméně naší snahou je dělat vše co nejpřirozeněji. Mám celkem osvědčené, že když se repertoár líbí muzikantům, je velká naděje, že se to pak přenese i na obecenstvo. Jde tu o pozitivní emoce. Co jsi našel, to chceš předat, a ono to u publika většinou funguje.“
Hraje tu svou roli, že orchestr sestává výhradně z mladých hudebníků a že i publikum tvoří převážně posluchači mladších generací?
„Jistě, mladí lidé se nebojí experimentu, a tím, že tu hudbu hrají, nebojí se jí. Platí to i o posluchačích.“
Programy Komorního orchestru Berg se často vyznačují monotematickou strukturou. Je vaším cílem nalézat nějaký spojovací článek mezi skladbami v rámci jednoho koncertu?
„Spojitost, jednotící myšlenku dramaturgie, hledáme vždy. Najdeš dvě tři myšlenky, které utvoří spojnici mezi skladbami, a pak k nim dohledáváš další. Nezřídka se stává, že se teprve s odstupem vynoří předem nečekané spojovací prvky. Lidé se v tom pak lépe orientují a sledují, co je zaujme. A to samé se týká i nás, interpretů.“
V Hradci Králové provedete Klavírní koncert Alfreda Schnittkeho, ruského skladatele německo-židovského původu. Slavný dirigent Gennadij Rožděstvenskij o tomto autorovi řekl, že je jedním z největších melodiků. Čím fascinuje vás?
„Mne si Schnittke získal hlavně potemnělou atmosférou svých skladeb, melancholií, která vychází ze Šostakoviče. Schnittke je ale ještě potemnělejší než Šostakovič. Jeho klavírní koncert na mě zapůsobil hned po prvním poslechu. A když přišlo pozvání, abychom vystoupili v Hradci, využil jsem toho a zařadil toto dílo do programu.“
K provedení této skladby jste si přizval klavíristu Daniela Wiesnera. Proč zrovna jeho?
„Protože mu podle mne Schnittke sedí. Daniel je precizní hráč, a to je vlastnost, kterou měl i Schnittke. Ten byl až německy precizní.“
Na koncertě zazní i Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu Bély Bartóka…
„…ano, to je skladba, ke které se rád vracím a ke které se budu vracet stále.“
Skladbu Symphōnē porevolučního estonského ministra kultury Lepa Sumery jste už také uváděli?
„Ne, tu budeme hrát poprvé. Sumeru nám doporučil dramaturg festivalu a mně se ta skladba velmi zamlouvá. Jsou tam předepsaná šílená tempa, fascinují mne také pasáže založené na principu náhody (aleatorice), do kterých postupně ulétají jednotlivé nástroje, aby se zase přidružily k orchestru. Sami jsme zvědavi, jak z tohoto pohledu dílo na koncertě dopadne.“

 

VÍTĚZSLAV KLIMEŠ
MAREK HRUBECKÝ