Michail Ščigol zahájil vernisáží své ohlédnutí za třiceti lety tvorby. Jak jinak než v obrazech, jejichž námětem byla Železnice. Poskytla mu azyl v dobách zlých, našel tu druhý domov. Jubilant, který za několik týdnů oslaví pětasedmdesáté narozeniny, říká:

„Když jsem přijel poprvé do Železnice, měl jsem Daniela na vozíčku, maloval jsem a podepisoval jsem se azbukou. Vůbec mě nenapadlo, že já tady nějakým nádherným způsobem zůstanu, zakotvím a prožiju jako malíř i člověk nejplodnější léta svého života. Už jsem byl trošku otrhaný, ale tady všechno začalo znova,“ vyznává se malíř otevřeně ze svých pocitů. Přiznává, že od začátku vždy vedle něho stál někdo, kdo ho morálně a fyzicky podporoval.

O vystavených obrazech tvrdí, že to je pocta Železnici, obdiv z očí do očí. „Některé obrazy vypadají ponuře, ale noční motivy jsou důležité, to se ti všechno promítá, tvůj osud, co čekáš. Největší raritou jsou obrázky, které jsem vytvořil v roce 1990, když jsme poprvé přijeli s Danielem do dětské léčebny a já zde maloval různá zákoutí. Ale i tady je pár obrazů, laděných romanticky jako očekávání změny v našem životě,“ vysvětluje ke své tvorbě.

Když děkuje přítomným za účast, dojetím se mu láme hlas. A chce se ještě pochlubit jednou skutečností!

„I když jsem tady nezplodil dítě, tak jsem přispěl k tomu, aby Železnice zkrásněla, zachránil jsem pro ni tři opuštěné domy a tak jsem něco té Železnici vrátil. Mám vás všechny rád a děkuji za podporu.“

Miloš Starý strávil po boku malíře dvě dekády jeho tvorby. Popisuje jeho cestu na kulturní scénu, kterou zvládá umělec díky své pracovitosti, invenci a obrovské energii. V Železnici nachází zázemí pro syna Daniela i svoji životní lásku. Vzniká zde asi pět set obrazů. Kromě malířské činnosti Michail publikuje, vystavuje, pořádá zahraniční plenéry. Jeho dílo je zajímavé v tom, že tvoří objemné cykly, mnohdy inspirované historickými osobnostmi. Fascinují ho Albrecht z Valdštejna, Špork, Braun, jim věnuje nejvýznamnější cykly.

S Michalem Ščigolem se ohlížíme za jeho třiceti lety v Československu. Jaké byly?
Nejnáročnější byla léta, než sem do Československa přijel. Od doby, kdy jsem zakotvil v Železnici na jaře roku 1989, se v mém životě něco jakoby zlomilo. Před tím byl dramatický, samé ztráty, nakopnutí ze strany osudu, úřadu, čehokoliv. Prostě každý, kdo mě potkal, mě nakopl. Ale v Československu se to zásadně změnilo. Já to vidím až nyní. V roce 1990 jsem vůbec netušil, že je to zlom v mém životě, ten pozitivní. A to jak osobní, tak tvůrčí. Když se ohlížím, zásadní ve své tvorbě jsem vytvořil právě v Železnici. V Československu, a to říkám záměrně, protože pro mě jsou tyto země propojené a pořád je vnímám jako Československo. Mám k tomu osobní důvody. Mám manželku Čechoslovačku, která je původem Slovenka. Pro mě je na tom pozoruhodné, že jeden národ doplňuje druhý. Jeden je vyváženější, opatrnější, ten druhý je temperamentnější a víc je schopen jít do neznáma. Tomu prvnímu se do neznáma nechce, ale fungují spolu.

Ze Železnice jste se nedávno přestěhoval do Prahy? Jak vás Praha přijala?
No, prvořadě to není tak, že jsem poznal Prahu až nyní. Bydlel jsem tam od roku 1995 do roku 2000, měl jsem dokonce svůj fanklub, něco jsem tam i namaloval. Nejznámější je soubor Tančící dům. Můj nynější návrat je v jiném postavení. Poprvé jsem byl naprosto neznámý, nyní jsem se vrátil a už mám něco za sebou, vrátil jsem se jako držitel dvou cen Andyho Warhola, které vlastním jako jediný v Čechách. Praha mě nyní přijala o něco s větší úctou. Praha je zvláštní a být tu přijatý zcela je nemožné.

Letos slavíte pětasedmdesáté narozeniny. Jak je vám na duši a po těle?
Cítím se jako podvodník. Protože papírově to vypadá, že je mně pětasedmdesát, podle kloubů taky, ale podle toho, jak se cítím, a to je tak na pětatřicet, doufám, že mne čeká ještě další malování.