V dívčím věku, ale i později jste se intenzivně a v jednu dobu i vrcholově věnovala sportu a sport vůbec zaujímal ve vašem životě docela podstatný prostor. Kdy jste se začala přiklánět k té odlišné disciplíně a jinému dobrodružství ­– k psaní?
Dodnes hraju volejbal, jezdím na kole, sjezduju, mám ráda horské túry na skialpech v divokém terénu, dokonce jsem si nadělila k padesátinám lyžování z vrtulníku, ale přes vrcholový sport vždycky byla hlavně moje ségra Eva, dlouholetá volejbalová reprezentantka. Hrály jsme spolu v dorostu a získaly titul vicemistryně republiky, čímž chci říci, že sportovní výkony patří hlavně k ní, zatímco já jsem už od malička toužila stát se spisovatelkou.

Svou první knížku jsem totiž napsala už ve třetí třídě. Byla ve verších a vyprávěla o milostných dobrodružstvích mých tehdy osmiletých spolužáků. Putovala pod lavicemi, než ji zabavila paní učitelka. Dodnes si pamatuji, jak na mě křičela před celou třídou, že by se vůbec nedivila, kdyby si za tohle na mě někdo počkal před školou a dal mi do nosu.

Ještě se přidržím sportu jako určité paralely – sport je tvrdá škola efektivity v tom, že člověk brzy pozná své přednosti, ale i slabiny a nedostatky, ve srovnání se soupeři. V psaní to možná není tak jednoznačné a brzké – odezvy (pozitivní či negativní) se člověk může dočkat za dlouhou dobu, nebo také vůbec ne, a všechna jeho snaha (i ta bez uspokojivého efektu) vlastně může stát mnohem více úsilí než ve sportu.
Ano, máte pravdu, ve sportu je zpětná vazba okamžitá. Publikum píská nebo tleská, vaří se emoce. Sportovci prožívají radost, žal a s nimi se radují a pláčou lidé třeba i na celém světě. Snad proto jsou už od antiky vzdávány vrcholovým sportovcům mnohem větší pocty než spisovatelům, přestože sportovní výkon je pomíjivý, zatímco nejlepší literární díla přežívají déle než dávné civilizace.

V literatuře – stejně jako v hudbě nebo ve výtvarném umění – se dokonce mnozí autoři dočkali ocenění až po své smrti. Franze Kafku za jeho života nikdo neznal. Máchův Máj byl podle básníkových současníků „výplodem chorobného mozku“. Ovšem, jak říkával můj kamarád, spisovatel Arnošt Lustig, právě literatura je za posledních pět tisíc let nejspolehlivějším svědectvím o člověku.

A tak stojí za to, psát a vydávat knížky i v malých nákladech a věřit, že je třeba jednou někdo bude se zájmem číst. Na rozdíl od sportu je totiž umění poplatné módě, známostem, štěstí… a proto v historii často docházelo i k obrácené variantě, že mnozí autoři si užívali slávu a obdiv během života, zatímco dnes už o nich nikdo neví.

Není přece jen dnes v době elektronickým médií a sociálních sítí věc odezvy rychlejší?
Je, ale diskuse pod články na sociálních sítích bývají bohužel plné zbytečné zášti. Člověk má dostávat zpětnou vazbu takovou, aby v něm – když se mu něco nepovede – zůstala chuť se posouvat dopředu a zlepšovat. Když někomu dávám číst své články a knížky, prosím ho: „Řekni mi, kde ses nudil, čemu jsi nerozuměl, co bys do příběhu doplnil, abych to mohla opravit, protože až to vyjde, už s tím nic neudělám.“

Co soudíte o „zpětné vazbě“ dnes a třeba v časech kdysi populárního časopisu Mladý svět, kde jste jako novinářka začínala?
V Mladém světě jsme měli celé oddělení zabývající se ohlasy čtenářů. Když jsem v roce 1987 poprvé napsala reportáž z Paříže o tatíncích u porodu, což tehdy bylo v českých nemocnicích nemyslitelné, sekretářky mi přinesly prádelní koš plný dopisů.

Podobnou extázi jsem zažila i po svém loňském televizním vystoupení u Karla Šípa. Pozval mě v červnu do Všechnopárty, abych povídala o kurzech tvůrčího Psaní podle Lustiga, které už několik let vedu. Až do podzimu jsem dostávala každý den desítky krásných e-mailů. Chtěla bych mu jako moderátorovi poděkovat, protože je milý, vlídný, nechá své hosty domluvit… a lidé kultivovanost projevu umí ocenit.

Vedete kurzy tvůrčího Psaní podle Lustiga. Jak to celé vzniklo?
Po revoluci, když se Arnošt Lustig vrátil z Ameriky do Čech, jsem s ním napsala mnoho rozhovorů, které vyvrcholily knihou Živel Lustig aneb Jak se píše kniha. Jde o unikátní Arnoštův portrét přes jeho kurzy tvůrčího psaní, během nichž jsem se za pár měsíců dozvěděla o životě, o člověku i o psaní víc než během studia na univerzitě či za dobu celé profesionální praxe.

Vyprávěl nám, jak psali nejlepší autoři světa, a do toho míchal příhody z koncentráků. Jeho semináře byly neuvěřitelnou směsicí životních mouder, smrští vtipů, od nichž se spisovatel bez mrknutí oka vracel zpět ke stavbě příběhů a antickým filozofům, na nichž stojí základy evropské kultury. Považuji si za čest, že jsem jeho žákyní a mohu to, co mě naučil, předávat dál.