Kliknutím zvětšíteŠkoda Ostrov: někdejší trolejbusový gigant
Ostrovský závod Škody byl vybudován na konci 50. let 20. století, od roku 1960 zde byly vyráběny trolejbusy pro československé trolejbusové provozy a pro další zákazníky zejména ze zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Svého času se produkce pohybovala kolem 350 vozů ročně.
Do sousedního Jáchymova byla také zbudována zkušební trať o délce 6,1 km. Po roce 1989 zde vznikla samostatná firma Škoda Ostrov, jejímž majitelem se stala plzeňská Škoda. V roce 1995 byl uveden na trh moderní typ nízkopodlažního trolejbusu Škoda 21Tr a z něho odvozených autobusů 21Ab a později se zde vyráběly i kloubové trolejbusy 22Tr. Na přelomu 20. a 21. století podnik dodal větší množství trolejbusů pro americké San Francisco. Nakonec byla produkce v roce 2004 pro ztrátovost zastavena a výroba nových trolejbusových typů se přesunula do Škody Elektric v Plzni.
V Ostrově byly ještě nějakou dobu vyráběny náhradní karoserie a další díly. Ostrovský areál po skončení výroby trolejbusů chátral a stal se brownfieldem, následně byl prodán v konkurzu. Majitel, developerská společnost Panattoni Europe, má v plánu vybudovat v místě průmyslovou zónu Ostrov-sever. Demolice stávajících objektů začala v roce 2018 a nyní je celý areál postupně připravován na stavbu moderního logistického centra, kde má najít pracovní místo až 500 lidí.
Vzpomínky pamětníků na starou ostrovskou Škodovku jsou jen ty nejlepší. Někdejší vedoucí vývojové dílny Josef Musil vzpomíná nejen na skvělou partu, ale také pracovní cesty, legraci i tvrdou dřinu. „Do Ostrova jsem přišel v dubnu 1961 na umístěnku z Plzně. Tam jsem si dodělal průmyslovku a začal pracovat ve Škodovce. Pak mě přesunuli do Ostrova,“ vzpomíná Josef Musil s tím, že práce na vývoji byla úplně jiná než normálně. „Neměli jsme náplň na celý rok, proto jsme dělali i servis trolejbusů po světě. Proto někdy říkám, že Škoda Ostrov byla pro mě ta nejlepší cestovní kancelář. Sjezdil jsem celý svět od východu Čína, Indie, Afghánistán, Rusko, Německo, Mexiko, Egypt. Prostě všude, kde se dávali vozy a dělali předváděčky,“ říká někdejší vedoucí vývoje.
O současných poměrech ve společnosti i na pracovištích nechce ani mluvit. Srovnávat to prý rozhodně nelze, neboť tenkrát byly jiné pracovní poměry, nebyla buzerace a udělalo se jednou tolik práce. „Občas se v práci popíjelo, byla legrace, ale také se makalo, a když bylo potřeba, všichni za to vzali. Dneska na to všichni kašlou,“ přiznává Josef Musil.
A když se ho ptáme, kdo za pád Škodovky může, odpovídá: „Jednoznačně vedení a lidé, kteří se motali kolem, a také Plzeň. Ta se původně zbavila trolejbusů a převedla je do Ostrova, kvůli zajištění práce pro horníky, kteří tady skončili. Pak si je ale vzali zpátky a tím se fabrika zrušila.“ Josef Musil chodil k areálu Škodovky téměř každý den a fotografoval bourací práce. „Je mi smutno. V srdci mám smutek, a to i přesto, že jsem Škodovku opustil už v roce 1993, kdy jsem dělal trolejbusy soukromě. Pak jsem šest let zajišťoval servis trolejbusů v Rize a nakonec se natrvalo vrátil do Ostrova. Zůstaly mi ale pěkné vzpomínky a jsem moc zvědavý, jestli se plány na oživení lokality, kde kdysi Škodovka sídlila, podaří,“ dodává Josef Musil.
Dnes již stěží poznáme rozsah původní náchodské Tepny, původních Mautnerových textilních závodů. Její sanace v tomto roce znamenala konec dlouhé tradice textilní výroby v Náchodě. Původní továrnu postavil Isaac Mautner, po němž převzal štafetu jeho syn Isidor. Mautnerovy textilní závody se staly ve své době největší společností Rakousko-Uherska.
V roce 1928 Mautnerovi o závody přišli. Výroba se však nezastavila. I po přejmenování na Tepna, národní podnik se tu úspěšně vyráběly různé druhy látek. Počet zaměstnanců ale začal postupně klesat z 10 tisíc na 6,5 tisíce. Po roce 1989 se začala razantně omezovat výroba, která přetrvala až do roku 2005, kdy se firma dostala do konkurzu. V dalších letech byla část objektů stržena a do budoucna má být na jejich místě vystavěna nová městská zástavba.
Místo textilky má vyrůst živý kus města
Dvouhektarová plocha zbyla po někdejší textilce Perla v Zábřehu. Jedenáct let opuštěné jádro továrního areálu poslaly v roce 2016 k zemi bagry. Nyní majitel prostoru spolu s architekty plánuje z prostoru vytvořit živý kus města.
Historie textilky v centru Zábřehu sahá do 19. století, v éře socialismu patřila k největším zaměstnavatelům ve městě. Pracovalo v ní až 840 lidí, k tomu dalších devadesát učňů. „Když jsme tenkrát chodili z odpolední směny, bylo ve městě víc lidí, než potkáte teď někdy odpoledne,“ vzpomínal před několika lety František Krňávek, který v textilce pracoval celý život jako seřizovač textilních strojů.
Závod na výrobu bavlněné příze uzavřel jeho mateřský podnik z Ústí nad Orlicí v roce 2005. „Veškeré textilní továrny v naší republice byly dimenzovány na obrovskou výrobu. I tato přádelna chrlila tuny příze, ale bohužel se nebyla schopna srovnat s poklesem poptávky,“ řekla Jana Lukáčová, předsedkyně představenstva společnosti Perla netkaný textil.
FOTO: Areál Perly Zábřeh na snímku z roku 2005
Právě výroba „netexu“ byla v celém Česku jedinečná, a tak se ji v Zábřehu podařilo zachovat do současnosti. Zchátralé a prázdné budovy byly zdemolovány v roce 2016. Nyní se místo nich nachází dvouhektarová prázdná plocha. „Věřím, že se toto místo povede ve spolupráci s architekty oživit. Jen už ne výrobou, protože areál se nachází ve středu města,“ řekla Jana Lukáčová. Možné budoucí využití areálu řeší architekt Ondřej Pchálek. „Myslím si, že by tu měl být úplně normální kus města, který sestává z bytovek, služeb či drobných výroben,“ poznamenal.
Obyčejní horníci i erudovaní báňští odborníci nemohou zapomenout na urychlený útlum těžby ve městě vděčící za slávu i rozkvět právě černému uhlí. Šachtou, ze které vyvážejí poslední v Ostravě nakopaný vozík, je Odra v roce 1994. Dnes zůstává jen koksovna stejného jména.
„Konec těžby? Žádná sláva, ale pohroma pro horníky a ostuda pro stát,“ říkají chlapi, již na přívozském Dole Odra nesoucím také jména Franzschacht, Gen. Svoboda či Vítězný Únor tehdy fárali. Do historie se Odra zapisuje jako „velkodůl“ s pěti tisíci pracovníky i vlastním učilištěm (v Porubě, dnes je z něj střední škola). Šachtu jako takovou připomínají jen metanové komínky nad zasypanými jámami. A vilka s plotem s hornickými kladívky.
FOTO: Ostravský důl Vítězný únor
Brněnskou Zbrojovku opustil po téměř čtyřiceti letech
Poprvé do brněnské Zbrojovky nahlédl ke konci roku 1960, definitivně se s ní loučil o sedmatřicet let později. Bohumil Král svůj život s továrnou spojil hned po dokončení povinné vojenské služby. „Že bych ze Zbrojovky odešel, jsem nikdy neuvažoval,“ říká pamětník.
Přesto do společnosti nastupoval hned dvakrát. Poprvé v ní začal pracovat v laboratořích a zkušebnách. „Spolupracoval jsem na elektromagnetických metodách. Řekněme za rok, za rok a půl jsem se do toho dostal tak, že jsem mohl vytvářet i zlepšovací návrhy,“ popisuje. V době, kdy Král do Zbrojovky nastoupil, nesla jméno Závody Jana Švermy.
Firma podle jeho odhadu včetně pobočných závodů zaměstnávala deset až dvanáct tisíc lidí. „Když odpoledne zahoukala druhá hodina, tak se ze Zbrojovky vyvalilo obrovské množství lidí, které naplnilo dopravní prostředky tak, že jsem musel čekat na třetí nebo čtvrtou tramvaj, než jsem se vůbec někam dostal,“ vypráví Král.
Co Janu Hrušinskému nejvíce vadilo na socialismu?
Brzy mu práce byla málo a po dvou letech se přihlásil k dálkovému studiu vysoké školy. Později začal sám i vyučovat na katedře Teoretické a experimentální elektrotechniky. Kvůli novému místu Král brněnskou Zbrojovku opustil. „Styky jsem s ní ale nikdy nepřerušil. A trvají dodnes,“ říká.
Cesta zpět mu trvala dlouhých dvacet let. V roce 1983 začal pracovat na rozvoji výrobních oborů. Sametovou revoluci prožil o šest let později právě v kulisách dnes legendární továrny. Definitivně se se společností rozloučil v roce 1997.
V Kolbence točili pivo zdarma
Jak se za socialismu pracovalo v továrnách v Praze? Chodit do „kolbenky“ se stalo synonymem ranního vstávání do práce. Ze slávy někdejší továrny ČKD ve Vysočanech, která má kořeny v dobách Rakouska-Uherska, zbyly dnes jen prázdné haly, v některých sídlí jiné firmy, velká část ustoupila nové zástavbě.
Fabriku založil roku 1896 český vynálezce a průmyslník Emil Kolben. Roku 1900 odtud vyjela první lokomotiva. O 27 let později se k podniku připojila Akciová společnost Strojírny, která původně nesla název BreitfeldDaněk a vznikla tak ČKD, tedy Českomoravská-Kolben-Daněk. Po druhé světové válce podnik znárodnili komunisté. Jeho zakladatel Emil Kolben se tohoto zločinu nedožil, jelikož kvůli židovskému původu zahynul roku 1943 v Terezíně.
Jeden z největších průmyslových závodů komunistického Československa zaměstnával na padesát tisíc lidí. „Do továrny jsem nastoupil hned po vojně,“ vypráví pamětník Jan Kosík, kterému je dnes 86 let. „Chodíval jsem na tři směny a když to dobře vyšlo, měl jsem pátek volný,“ říká. Jako kovář si zde například vyrobil i vlastní tábornickou sekyru. Součástí kovárny byl i výčep, kde točili desítku kozla za sedmdesát haléřů. Pro kováře ale byla zdarma.
Režim kontroloval, zda zaměstnanci do továren skutečně chodí. Jednou v pátek vyrážel pan Kosíka na tramp a na nádraží v Bráníku jej zastavila policie. „Volali do fabriky a vyptávali se na mě, zda tam skutečně pracuji a zda mám volno,“ říká.
V místních strojírnách se vyučil elektrikářem i zpěvák Karel Gott, který zde ke konci 50. let několik let pracoval.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
