Pro tehdejší Královské Lvi jsem začal psát onlajny a dělat rozhovory. Nedá se to vůbec srovnávat s obdobím, kdy se Hradec dostal do nejvyšší soutěže. Tehdy na hokej chodilo jen pár stovek diváků.

Tím vlastně odstartovala má novinářská kariéra. Škola mě ale nikdy moc nešla, takže žurnalistika by nepřipadala v potaz. Nakonec jsem zaplul na sociologii, kde jsem potkal Imricha Dioszegiho, který vyučoval jeden předmět týkající se žurnalistiky. Pohltilo mě to, a já věděl, že novinařina pro mě není jen koníček, ale chtěl bych se tím živit.

Využil jsem hned první příležitosti a přestěhoval se z milovaného Hradce do Liberce, kde jsem začal pracovat v Libereckém deníku na pozici sportovního redaktora. I přesto, že to pro mě byla obrovská zkušenost, nebyl jsem šťastný. Pracovně sice ano, ale cítil jsem, že jsem tělem i srdcem Hradečák. Být na utkání hokejové Liberce s vědomím, že těm Tygrům stejně nefandím a v mém srdci má místo jen Hradec, nemělo smysl.

Zaplul jsem tedy zpátky do Hradce, kde jsem začal pracovat jako šéfredaktor Hradecké drbny. Šéfredaktor je přehnaný název, jelikož jsem šéfoval jen sám sobě. I zde se našly pozitiva a negativa. Líbilo se mi, jakým směrem se Drbna udává, ale nedokázal jsem se ztotožnit s názvem, který vyvolával pocity bulváru.

Nakonec se stalo nečekané. Dostal jsem nabídku z Hradeckého deníku na pozici webeditora. A v této pozici se zatím cítím nejlépe. Je skvělé dělat něco v místě, které milujete a ke kterému máte vztah. Novinařinu na této pozici děláte už spíše jen okrajově, ale nic to nemění na tom, že chodím do práce rád, a to je pro mě to nejdůležitější.

Když už tedy nepracuji, tak se věnuji sportu, knihám a počítačovým hrám. Říká se, že hráči počítačových her jsou často asociálové, ale já jsem tedy světlou výjimkou.