František Bílek

Když jsem chodil do školky, vystříhával jsem si z časopisu Svět motorů bouračky. Brala mě auta, sport z té doby v podvědomí nemám, snad jen šachy, které jsem hrál odmala. První vzpomínka na sportovní událost? Rok 1983 a dva góly Petra Rady Italům v kvalifikaci evropského šampionátu. Z dětského pokoje jsem odběhl k televizi a sledoval, jak jako smyslů zbavený skočil na bariéru oddělující hřiště od diváků. 

Nezapomenutelné vzpomínky mám na zlatou Prahu v pětaosmdesátém. Chtěl jsem být jako brankář Králík. Místo havárií jsem si do sešitů začal lepit hokejové brankáře a na hřišti za barákem dělal první hokejové krůčky. V bráně, pochopitelně. V roce 1986 jsem byl poprvé na hokeji, nejprve na přátelském zápase Československa se Švédskem v Teplicích, poté na utkání Litvínova. To vše díky tatínkovi, to on mě ke sportu nasměroval.

Vinou vrozené srdeční vady jsem ale závodně hrát nesměl, naši se mě snažili v tomto směru držet zkrátka. Báli se. Pochopitelně. Na druhém stupni základní školy byl hokej občasným tématem mých slohovek. Hltal jsem na Hvězdě pořad S mikrofonem za hokejem, nahrával si ho, dělal z něj přepisy. Tam to začalo. Kupoval jsem si Stadion, Gól, Štart, Československý sport.

Řada novinářů má doma svůj první publikovaný článek. Já ten úplně první nemám. Napsal jsem ho v první polovině devadesátých let, možnost publikovat v novinách mi dal dlouholetý výborný žurnalista Směru, později Teplického deníku Pavel Biedermann. Znal jsem ho z Fan - Clubu fotbalových Teplic, s nímž nám z pozice klubového kustoda pomáhal. Příležitostí bylo čím dál víc. Bavilo mě to.

Na čas ale muselo jít vše stranou. Psaní, hokej, fotbal i škola. Když jsem se pak před více než deseti lety dočkal díky úspěšné operaci výrazného zlepšení zdravotního stavu, začal jsem opět psát. A fotit. A točit. Možností najednou bylo mnoho. Rok jsem měl čest být v projektu Naše adresa, na který dodnes rád vzpomínám. Po jeho nečekaném konci přišel návrat do Teplického deníku. Na začátku října to bude 10 let, kdy jsem se stal jeho kmenovým sporťákem. 

Někteří o mně říkají, že jsem workoholik. Asi mě málo znají. Mou největší láskou je můj syn Štěpánek. Snažím se ho vést ke sportu, který se mi stal životním stylem. Běhám, jezdím na kole, chytám v bráně při hokeji a hokejbalu. Žiju tak, jak to mám rád. Díky sportu se snažím udržovat ve stavu, který mi dovolí dělat vše, co mám rád. A tím pádem tu být pro ty, které mám rád co nejdéle.