Volby u našich východních sousedů jsou důležité nejen z hlediska Slováků, Evropské unie nebo Ukrajiny a Ruska. Vývoj a hlasování na Slovensku jsou mimořádně zajímavé i jako jistý lakmusový papírek nálad středoevropského obyvatelstva a poučení pro českou politickou scénu. Robert Fico se ze sociálně demokratického politika, který přivedl svoji zemi do eurozóny, vyvinul v ryzího nacionalistického populistu s levicovou rétorikou.

Po nájemné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, za níž stál přítel tehdejší vládní špičky, by si nikdo nevsadil ani pětník na to, že by se tehdejší premiér Fico, jehož smetly masové protesty, mohl do úřadu vrátit. Jenže není většího pomocníka populistů než neschopná konkurence. Igor Matovič byl šikovný a populární lídr opozice, ale jako předseda vlády totálně propadl. Amatérismus a chaos, které provázely jeho éru, každým dnem postrčily Fica o kousek blíž voličskému výsluní.

V Česku je situace jiná, protože žádná parlamentní strana se nehlásí k levici. Fico přitom stále vystupuje jako reprezentant tradiční sociální demokracie, byť reálně má k ní světelné roky daleko. Hlásá, že je na straně pracujících, zaměstnanců, silného státního sektoru, prosazuje růst minimální mzdy, vyšší zdanění bohatých a tvrdí, že v zájmu Slováků není podpora Ukrajiny, vývoz zbraní a nepřátelství s Ruskem.

Nic podobného v zahraničněpolitické oblasti v Česku neprosazuje žádná relevantní politická síla. Z tohoto pohledu má současná pětikoalice ve Strakově akademii daleko příznivější terén. Andrej Babiš sice tepe její přístup ke konsolidaci veřejných financí nebo zmatky v resortu zdravotnictví, příklon k migračnímu paktu, ale nezpochybňuje ruskou agresi na Ukrajině a prvotní pomoc válečným uprchlíkům či nutnost vyšších výdajů na obranyschopnost. A když Babiš mluví o spojencích ve své mateřské vlasti, nikdy nejmenuje Fica, ale Petera Pellegriniho, který se od Směru oddělil a založil vlastní stranu Hlas. Komunikace s Ficem v premiérském křesle by tedy byla obtížná nejen pro Fialu, ale i pro Babiše. Pro šéfa ANO o to víc, že by mu kdekdo podsouval chtěné spojenectví s Ficem kvůli důrazu na boj s Bruselem a národní zájmy.

Zatímco neurvalá Ficova rétorika svým způsobem přiměla prezidentku Zuzanu Čaputovou nekandidovat podruhé na hlavu státu, Petr Fiala žádné vážné spory s Petrem Pavlem nemá, v mezinárodních otázkách se překrývají ze sta procent. Proto zásadní poučení, které si česká vládnoucí koalice může ze slovenského vývoje vzít, je – pracovat na sobě. Čím víc hloupých a zbytečných chyb bude předvádět, čím bude arogantnější a nepřístupnější k opozičním podnětům, tím víc z toho budou těžit nejen Babiš a Okamura, ale také Jindřich Rajchl.

Klíčovým pomocníkem Ficova Směru jsou dezinformace. A ani s těmi Fialova vláda neumí chytře bojovat. Plošné odmítání jiných názorů není účinné. A protože tradiční liberální demokracie, zdá se, naráží v nejedné evropské zemi na své hranice, bylo by záhodno vést naprosto otevřenou debatu i na toto téma.