Řeč přišla také na Školní výlet režiséra Tomáše Magnuska, jehož nový film bude uveden na letošním festivalu české filmové a televizní komedie Novoměstský hrnec smíchu.

Jaké jsou vaše dojmy z natáčení Školního výletu s Tomášem Magnuskem? Víme, že na festivalu film prezentovat nebudete, protože máte představení, takže se vás ptáme už teď: Je to asi radost zahrát si v takové komedii, ne?
Máte pravdu, byla to pro mě velká radost, na filmování byla bezvadná parta. A to je potom vidět i na samotném filmu. Sešli se Láďa Trojan, Standa Zindulka, Olda Velen, Standa Fišer, z holek Libuška Švormová, Nina Jiránková, Uršula Kluková, Ivanka Devátá. Když jsme spočítali, kolik nám dohromady je, tak nám vyšlo 1786 let! Tomáš Magnusek má staré herce rád a udělal ohromně zajímavý film. Navíc se odehrává v Lázních Bělohrad, tam jsem objevil další krásný kout naší republiky a vlastně si udělal nádherné prázdniny.

Říkáte, že jste při filmování vytvořili partu. I divadla dřív fungovala na partách, že?
Herci si musejí na sebe zvykat, musí na sebe slyšet a jejich vztah nakonec věci jednotí. Dnes se ale soubory hodně rychle proměňují a nejvíc je to vidět na malých, progresivních scénách. Ono to není jen tak, vytvořit a udržet velký soubor. Třeba v Národním divadle – léta to tam vytvářeli režiséři, herci na sebe slyšeli, i když si dělali špílce. Všichni dohromady vytvářeli veliký soubor. A my jsme se tam učili. Já měl štěstí, že naši skupinu učil Bohoušek Záhorský, kterého jsme všichni milovali, a tak jsme vytvořili bezvadnou partu. To byla škola! Pořád s námi byl, všude nás bral. Když se točil nějaký film, tak nás tam vzal a říkával: Koukejte, jak to hrajou mistři – třeba Vojta, Hrušínský, Pivec. Bral nás domů, chodili jsme na víno, kecali o životě. A celá ta naše tehdejší herecká skupina se každoročně schází. Když jsem přišel na školu jako učitel já, tak jsem tento přístup samozřejmě prosazoval také.

Zavzpomínejte na dvě tři věci, o které byste v kumštu nechtěl přijít.
O krásná léta na fakultě, rád vzpomínám na Bohouška Záhorského. Díky tomu, že s námi chodila do ročníku Jana Werichová, tak jsem se dostal blízko k Janu Werichovi, ale tenkrát si toho člověk neuměl vážit, nebo tomu přestože jsme byli v dennodenním styku,  nerozuměl.
Vybavím si krásná léta v Českých Budějovicích, kdy byl člověk bezstarostný a bral role tak, jak přicházely. Já o žádných nesnil, přesto jsem měl štěstí, že mě potkaly překrásné. Nádherné bylo období českokrumlovských let s legendární točnou, kdy pro nás psali Hrubín nebo Kožík. Strašně rád vzpomínám, jak jsem hrál Galilea v Brechtovi. Pak přišla doba návratu na Vinohrady, kde působila skvělá parta herců a hereček, kteří zde odehráli celou řadu vynikajících inscenací. Na jednu vzpomínám strašně rád – v sedmdesátých letech nás  proslavil Král Krysa, překrásná inscenace, která je i zaznamenaná v televizi. A pak jsem přišel jako ředitel do Karlína.

To byl asi jiný svět, že?
Najednou jsem měl na starost navíc ještě orchestr, sólisty, balet… ale i tady jsem se setkal s opravdu krásnými lidmi. Podařilo se mně uvést pro české hudební divadlo dva kvalitní kousky – Zvonokosy a Hallo, Dolly! A hlavně Laďku Kozderkovou, kterou jsem znal ještě z Rokoka. Dodnes je pro mě gigant… herečka, zpěvačka a umělkyně v pravém slova smyslu. To byla zpěvačka světového formátu. Když hrála v Hallo, Dolly!, tak si ji jednou poslechla i samotná Barbra Streisandová. Hledala u nás exteriéry pro svůj film a při tom se dozvěděla, že se tu hraje Dolly. Někdo ji dostal do divadla, ona to viděla a údajně prohlásila, že tato dáma – kdyby uměla anglicky – tak je světovou hvězdou. Slavné byly i Zvonokosy, kde Laďka Kozderková excelovala vedle Hanky Talpové a Ládi Županiče.
No, a teď mám zážitky z toho, že se u Radka Brzobohatého mohu setkávat s různými herci, střídáme se s mladou generací. Ti mladí mě snad pro ty mé zkušenosti tak trošku berou a uznávají, a mně to dělá strašně dobře, protože jsem přece jen kapku ješitný. Tak to je můj další zážitek.

Z Karlína jste odešel, kde působíte nyní?
Začal jsem zase hrát – v operetách, i v muzikálech. Po svém odchodu z Vinohrad si Radek Brzobohatý založil i vlastní divadlo v Divadle hudby, které kdysi patřilo Československému rozhlasu. Tak jsem tam šel s ním.  Mají moc hezký repertoár. Teď hrajeme třeba Tančírnu, která má pořád veliký úspěch, hrajeme Dvanáct rozhněvaných mužů a další zajímavé inscenace.

Můžete nám na závěr rozhovoru prozradit, jaký je váš vztah k rozhlasu?
Jen ten nejlepší – natočil jsem v něm spoustu inscenací, pohádek a dalších věcí. Do pražského rozhlasu nás coby studenty přivedl náš profesor Bezdíček. Celá léta jsem strávil před rozhlasovým mikrofonem při svém angažmá v Českých Budějovicích, kde jsem dělal všechno, dokonce i vysílal zprávy. Po návratu do Prahy jsem začínal u známého rozhlasového režiséra Karla Weinlicha, se kterým jsem se znal ještě ze školy. Doslova začínal. Přestože už před tím jsem točil celé inscenace či  pohádky a četby na pokračování. U něho jsem začínal tím, že jsem hrál pravítko, trojúhelník, cedník a takovéto super-role. Pak mně  přidal zeleninu – třeba karfiol, následovala zvířata, třeba lev, pes a kočka. Teprve pak přišli na řadu lidi! Nakonec se Karel Weinlich stal mým pohádkovým guru, za ta léta spolupráce jsem s ním udělal stovku pohádek. Snad není pohádka, abych tam neudělal aspoň koně…   (dar)