Posuzovat nebo si osobovat právo na to, co je normální a nenormální, si v žádném případě netroufám, protože takový led je na chůzi úvah, tezí a premis příliš tenký a obdobné soudy si nemá právo kdokoli nárokovat. Faktem však zůstává, že se v současnosti střetáváme s jevy, které se více či méně odchylují od normy, což zase není důležité. Stěžejní je, že tu jsou lidé, kteří jinak myslí, vnímají a prožívají. Slovo „jinak“ neznamená ani dobře ani špatně, jen jinak. Před nedávnem jsem četl jakousi statistiku, v níž zaznělo, že pouze asi každý čtvrtý či pátý člověk nemá , lidově řečeno, hutně naloženo co se zdraví a problémů týče v nesprávném gardu. Je to mnoho a nebo málo? –je to relativní, stejně jako posuzovat duševní zdraví. Důležité je, aby se lidé naučili mít správný a pokud možno i objektivnější přístup k lidem, kteří dozajista mívají společenské stigma duševní nemoci. Ostatní „zdraví“ lidé se často všeho, co nesplňuje normy, můžou obávat nebo neví, jak s tím naložit. To ale neznamená, že náprava není možná, cestou je široká osvěta. Každý má přece právo na odpovídající kvalitu života ve společnosti, kde žije, ať je takový nebo makový, zkrátka člověk.
play_fill
