Žila jste v New Yorku, od roku 2005 bydlíte v Londýně. Ale kdysi jste tvrdila, že chcete poznat Austrálii…
Ano, stále to mám v plánu. Skutek utíká. Ale možná, že není špatné se na něco těšit, nesplnit si všechna přání co nejdříve.
Emigrovala jste těsně před dokončením vysoké školy. Nelitujete, že z vás není mikrobiložka?
Fakt je, že pár bývalým spolužákům z vysoké závidím, že jsou dobří v tom oboru, že hodně cestují, že – vznešeně řečeno – pomáhají lidstvu. Nedovedu si ale představit, že bych mohla i já dělat něco podobného. Psaní knížek, málo platné, mě baví o chlup víc.
Kolik z vašeho života se odráží ve vašem nejnovějším románu Levhartice?
Žádná z mých knih není přímo o mně. V některých je ze mě víc, v jiných míň, pravda je, že při psaní ráda vycházím z prostředí, které důvěrně znám, necítím potřebu vytvářet fantaskní světy, ten náš obyčejný mi připadá zajímavý dost. Spousta příběhů a příběžečků je samozřejmě „ukradená" kamarádům a známým, odpozorovaná, odposlouchaná.
Vaším přítelem je Čech nigerijského původu Kenny. Čte vaše knihy?
Česky sice mluví (hodně srandovně), ale číst nedokáže. Před časem teda přeslabikoval – s milionem dotazů – můj blog o tom, jak se on, Kenny, vrátil z anglikánského kostela namol ožralý. Vůbec se mu to nelíbilo, ale uznal, že je to pravda, a odpustil mi.
