Pohled na kandidáty na primátora ukazuje, že třeba v krajském městě dlouhodobá éra starých komunálních bardů pomalu a definitivně končí. Většina ze zkušených, protřelých i prověřených a dnes i ctihodných členů hradeckého zastupitelstva zprava zleva už se dopředu nehrne. Z posledních politických pamětníků devadesátých let nastupuje do první linie snad jen současný hradecký primátor. A přitom hlavně v letech jeho úřadování zvolna probíhala politická generační výměna.

Žádné výrazné a hlavně schopné politické mladé pušky s vizí a schopností je realizovat se ale v Hradci neobjevily nebo ztroskotaly. Ve městě se přitom ještě ani nepodařilo dát dohromady projekty, které město potřebuje od socialistických dob. Co se nepřipravilo za Vlasáka a nepostavilo za Divíška a Malíře, který věděl ve městě o každém kopajícím krumpáči či míchačce s betonem, to stojí dosud. Tehdy se rekonstruovala filharmonie, totálně se proměnilo prostranství u hlavního nádraží, vznikl terminál, rozběhla se obnova Šimkových sadů, vzniklo nové koupaliště.

Opravit či neopravit parter historického centra nebo muzeální fotbalový stadion, to nejsou žádné vize, to je údržba, povinnost. S vizemi v Hradci už léta mnoho osobností nepřichází. Dohadovat se o údržbu lidem stačí.

A tak letos město nepotřebuje lidi, kteří to chtějí udělat jinak. Hradec potřebuje osobnosti, které to udělat umí a vidí dál než na padesát výplatních pásek v pozici městského konšela. A tak se v letošních volbách budou vyhlížet za soumraku bardů starých jitřenky bardů budoucích.

Šéfredaktor Imrich Dioszegi a jeho Blue notes.
Blue notes šéfredaktora Deníků: Nejlepší místo pro život je domov