Zavraždění Allenda přikrylo rychle památku na ruskou invazi do Čech, krvavý masakr v Bangladéši dal zapomenout na Allenda, válka v Sinajské poušti přehlušila pláč Bangladéše, masakr v Kambodži dal zapomenout na Sinaj a tak dál a tak dál až do úplného zapomnění všech na vše…vzpomíná Milan Kundera v jednom ze svých opusů i na letošní srpnové výročí. To, že dnes lidé z bláhového předpokladu, že zlepší svět, z předvolební vypočítavosti demonstrují proti zapomnění, na které má právo každý stejně jako demonstraci, paměť nepamětlivým nevrátí. Tanky před padesáti lety ponížily náš tehdejší komunistický stát a jen naftou a pancířem připomněly - stejně jako letošní demonstrace proti zapomnění - že spoléhat na vrácení svobody a demokracie z rukou totalitní ideologie je naivní i absurdní.

Kupodivu srpnové výročí je v našem kraji aktuální a je dobré ho připomenout až v září. 7. září 1968. Tehdy se v souvislosti s okupací odehrály soukromé lidské naprosto konkrétní tragédie s konkrétními jmény. Začátkem září alkoholem a zřejmě i mocí opojený polský voják postřílel v Jičíně na ulici kolemjdoucí. Je ironií doprovázející každou absurditu, že ti lidé už proti ničemu neprotestovali a proti nikomu nebojovali. Stejnou ironií dějin je, že polský voják, který na jičínské ulici zabíjel, opustil vězení dříve než sovětská okupační armáda Čechy.