Když se za císaře pána stavěla severní rakouská železnice z Olomouce do Prahy, rozdala v roce 1841 habsburská byrokracie (prý zkostnatělá a těžkopádná) razítka, za dva roky se začalo stavět a v roce 1845 už uháněla pára orlickými úvaly přes Polabí k hlavnímu městu.

Připomínat, že daleko kratší úsek dálnice D11 z Prahy k Hradci stavěla naše vyspělá republika desítky let je trapné. To víme všichni. Hradec nedokáže stejné desítky let zprůjezdnit pár zastaralých křižovatek na geniálním silničním okruhu, které jsou stále v téměř stejném stavu jako v plánech jejich tatíčka Josefa Gočára.

To jen množství aut, která na okruhu váznou, dnes připomíná, že už nežijeme v Gočárovské moderně, ale v postmoderně.

Podobné je to s obyčejnou opravou hradeckého Velkého náměstí, kde začínají zoufalci vysazovat květiny mezi záplaty asfaltu a dlažební kostky.

I hradecký primátor už se kvůli zabrzděným investicím do užitečných projektů pustil do střelby do vlastních řad: tvrdí, že to amatéři bez zkušeností a odpovědnosti brzdí svým žvaněním a průtahy řízení města nebo státu. Ještě před pár lety bychom primátorovy nářky odsoudili jako chabý pokus zbavit se viny za neschopnost svých podřízených.

Mělo by být přece správně, že máme svobodu a i skladník ve šroubárně by měl mít právo mluvit do toho či ono. Dnes má ale hradecký primátor prostě pravdu, která platí i jinde než v Hradci.

Naše demokracie má své nedostatky a ty nedostatky mají své oběti. Lidé jí možná kvůli nim přestávají rozumět. I kvůli tomu, jak komplikované je řízení vesnice, města nebo kraje, natož státu, začínají lidé volit jednoduchá, přímočará a i proto mnohdy hloupá řešení. Řečeno s prvním čs. presidentem: je ale potřeba překonávat tyto nedostatky, ale nepřekonávat demokracii. V současné době totiž začínají nedostatky demokracie překonávat už i demokracii.