Domov. Místo, odkud jsme vzešli, kam se chceme vracet nebo kam se vracíme rádi. V české literatuře je hlavní město českého domova v Ratibořicích. Božena Němcová ho tam vytvořila ze vzpomínek na dětství, z nostalgie, jistoty. V moudré, zkušené náruči své babičky Magdaleny Novotné. Domov je místo, které vám nikdo nemůže doopravdy závidět ani vám ho ukrást. Protože nikdo jiný kromě vás jeho hodnotě nerozumí. Domov není jen místo, je to hlavně pocit, který je jen váš.

Z průzkumu, který - zase - potvrdil, že náš kraj je nejlepší české místo pro život vyplývá, že my místní ho zřejmě považujeme především za domov. Podle sociologů tady totiž v porovnání se zbytkem země lidi asi drží víc pospolu: ve sportovních klubech, mezi dobrovolnými hasiči, jsou dobří sousedi… s trochou přehnaného sentimentu: cítí se tu opravdu spokojení jeden s druhým. To nezařídí žádná politická nebo marketingová kampaň, žádná dotace ani účelovka. To nenarýsuje žádný sociální inženýr. Není to zásluhou osvícených politiků. Vlastně nejlíp tu šlape to, co vzniká spontánně, špatně to, za co jsou lidé a politici placení: je tu daleko k doktorovi, pár desítek kilometrů dálnice se staví desítky let.

Přesto asi opravdu žijeme na jednom z nejlepších míst české současnosti (jakkoli na to nikdo žádný metál nepotřebuje).

A není to náhoda. Je to totiž stejně jako s tím domovem: nedělá ho stylový nábytek, benátské tapety na zdech či mramorové sochy na terasách. Východočeská spokojenost v hradeckém kraji potvrzuje, že nejlepší věci jsou zadarmo.