Když se před více než deseti lety za Poděbrady otevíral nový úsek dálnice D11, na který se konečně přesunuly tisíce aut proudících mezi východními Čechamia hlavním městem ze silnice smrti, hrála se symbolicky v některých městech našeho kraje, třeba v Chlumci, rekviem. Za padlé.

Za mrtvé. Za ty, kteří přišli o život na silnici mezi Hradcem a Lovčicemi, kterou tehdy nová dálnice právě nahradila.

I když víme, že cestování po dálnici je bezpečnější, (ne)staví se v našem kraji zatím pořád trestuhodně pomalu. Tedy staví: nejdéle trvá a vázne její příprava.

Před dvaceti lety v Kounově a dalších podorlických vesnicích zabíjela blesková povodeň. Ta patří mezi nejtragičtější řádění přírody v moderní historii našeho kraje.

I proto se začalo už tehdy okamžitě rychleji a cílevědoměji plánovat, jak lidi na říčce Dědině a okolních tocích ochránit. Výstavba poldru, hráze nebo přehrady… zkrátka nějakého protipovodňového hardwaru na Rychnovsku má podobně tragikomické časové parametry jako příprava a výstavba východočeské trasy dálnice D11. Tahle stavba by mohla sloužit jako symbol naší současné těžkopádnosti a nemohoucnosti. Stále se především „pečlivě“ jedná. I když dnes sliby o výstavbě poldru v Mělčanech vypadají skoro uvěřitelně. Zatím se ale lidé v Rychnovsku musí pořád spolehnout hlavně na svou pohotovost, dvacet let staré zkušenosti a na vyspělejší techniku a statečnost hasičů, kteří v povodňových malérech riskují život nebo o něj přijdou.

Nic víc se proti tomu, aby se ve venkovských kostelících nemusela sloužit rekviem za padlé kvůli vydatné letní bouřce, zatím neudělalo.

Šéfredaktor Imrich Dioszegi a jeho Blue notes.
Blue notes šéfredaktora Deníků: Lidé přestali (chtít) umění rozumět