Mládí pomine, sláva pomine, peníze pominou, doprovází svůj kolovrátek flašinetář ve werichovské pohádce. Své by o tom teď mohli zpívat tři východočeští veteráni: bývalý dobrušský starosta a náchodský místostarosta či exředitel vrchlabské nemocnice. A přidat refrén, že lidská vděčnost nemá otevřený lokál na každém nároží, i to, že důstojné odcházení není pro každého. Na svých postech během posledních několika dnů skončili.

Imrich Dioszegi.Smrtelnost veřejných funkcí si vedle nich během pár týdnů sáhla i na náchodského starostu či kosteleckého místostarostu, kteří se během jarního prořezávání radničních sadů na svých větvích udrželi. Kdyby po zasloužilých politicích zůstávaly jen vzkazy, že odvolali nejlepšího starostu v kraji, bylo by to hořké i ironické. Emoce totiž mívají ve vzpomínkách lidí větší trvání než písmo na páskách při otevírání opravených chodníků. Vztek z pomíjivosti veřejné funkce je v politice často klikou flašinetu nesmrtelnosti.