Šéfredaktor Imrich Dioszegi a jeho Blue notes.…a nadporučíkovi Lukášovi přišla na mysl podivná myšlenka, že totiž, když sluhové žerou svým důstojníkům játrové paštiky, že to Rakousko nemůže vyhrát.

Ozvěna legendárních nesmyslů dorazí z vlaku valícího se se Švejkem a jeho marškumpačkou na bojiště světové války až k nám do 21. století. Dnes budou totiž zase krajští poslanci v Hradci mudrovat nad osudem své kolegyně Kláry Dostálové. Po čtvrt století budování nové české demokracie utrácíme stamiliony za volby, po kterých se složitě řeší, zda v tomhle případě tři tisíce východočeských hlasů pro Dostálovou nebylo už na začátku lepší spláchnout do výlevky. Náměstkyně ministryně nesedí na dvou židlích, nemá na kraji žádnou štědře placenou trafiku a těžko může pro ministerstvo svým hlasováním přihrávat prebendy. Je v téhle tahanici nevinně. Ale zákon je zákon. Dokonce dva a každý říká něco jiného. A tak má starosti s jedním opozičním zastupitelem i dobře placený ministr vnitra. Přitom multifunkčními, několikaplatovými hejtmany a poslanci, starosty či senátory se to v českých luzích a hájích jen hemží.

Abychom naší paštikové demokracii mohli věřit, měl by zákon včas objasnit, kdo smí a kdo nesmí být voleným politikem. Podle srozumitelného pravidla: pokud nemůžeš mít po volbách mandát, nemůžeš kandidovat. Aby pak lidé nemuseli říkat, že byli u voleb zbytečně a že příště už nepůjdou. Pak vítězí podivný pocit, že takhle to demokracie nemůže vyhrát.