Před pár lety byla několik měsíců na vozíčku a nemohla chodit. Letos se Adéla Bydžovská rozhodla překonat sebe samu a vydat se pěšky na slavnou několik set kilometrů dlouhou Svatojakubskou pouť, španělsky Camino de Santiago, která vede na okraj Španělska ke katedrále v Santiagu de Compostela. Poutníci se na ní vydávají kvůli pokání. Cílem je hrob svatého Jakuba.

Kde se u vás taková myšlenka našla?
Vnitřních důvodů jsem měla hodně. Potřebovala jsem prostor pro sebe. Několik měsíců jsem kvůli operaci nohou nemohla chodit a zůstala na vozíčku. To byl jeden z hlavních impulsů, proč jsem se do Španělska vydala. Když jsem se dozvěděla, že existuje taková cesta, tak jsem se rozhodla ji zvládnout. Nebylo to snadné, bolelo mě to, ale byla jsem ráda za každý krok, který jsem udělala.

Jakou vzdálenost jste ušla?
Celá trasa po Španělsku má asi osm set kilometrů. Přilétla jsem do Barcelony a pak jela autobusem do Bilbaa, kde jsem strávila nějaký čas. Pěšky jsem pak vyrazila z Leónu, který je od katedrály v Santiagu vzdálen zhruba 330 kilometrů. Dalších třicet mě čekalo na konec světa. To je mys na břehu Atlantiku.

Nebála jste se zlodějů?
Lidé zde byli úžasní. Okradení jsem se vůbec nebála. Poznáte tam, co je solidarita. Například kolem cest jsou deky, na kterých jsou položené různé náušnice či korálky. Vedle je miska s penězi a nápisem fair play. Nikde žádný prodavač, ale nikoho by nenapadlo vzít si něco a nezaplatit za to. Lidé jsou zde hodně otevření. Potkáte někoho, koho už v životě neuvidí a on vám vypráví celý svůj život. Seděla jsem s jedním pánem, který má dceru autistku. Nemohl se s tím vyrovnat a proto se rozhodl vydat na Svatojakubskou pouť.

Kde jste spala?
Na začátku jsem dostala průkaz poutníka. Po trase je hodně ubytoven, kde se spí třeba po čtyřiceti či padesáti lidech. To bylo ze začátku náročné. Ale jakmile jsem byla unavená, tak mi bylo jedno, že kolem mě chrápe deset lidí. Lehla jsem a spala. Je to velká zkušenost, protože jsme společně večeřeli, myli nádobí a buď za nocleh ještě zaplatili malý obnos nebo byl příspěvek dobrovolný. V každé noclehárně jsem dostala razítko do svého průkazu. To byl důkaz, že jsem ušla trasu a v Santiagu jsem pak dostala osvědčení o vykonání pouti v latině. Jednou byly ubytovny plné, tak jsem spala v polorozbořeném templářském kostelíku na zemi.

Na takovou túru si s sebou člověk nemůže vzít kufr. Co jste měla zabaleného?
Batoh mi na letišti vážil 11,5 kilogramů. Čtvrtý den ale přišla krize a spoustu věcí jsem vyházela. Zjistila jsem, že oblečení a věci, kterými se obklopuji, jsou zbytečné. Člověk potřebuje jen do nejnutnější. Spacák, karimatku, lékárničku, bundu, pár triček a spodní prádlo. Jednou za pár dní jsem si věci přeprala. Chtěla jsem si vzít i šminky, ale nevešly se (směje se).  Důležitý je výběr oblečení. Zažila jsem vedro k padnutí i sněhovou vánici. Přeci jenom cesta vede skrz hory.

Proč vaše cesta neskončila u katedrály, ale šla jste ještě dále?
Když poutník dojde do Santiaga, čekají ho ještě tři rituály. Prvním z nich je smočení se v Atlantiku. Tím ze sebe smyje všechny hříchy a očistí se. Jen pozor na vodu. Je ledová jako břitva (směje se). Pak se musíte dívat na západ Slunce a u toho spálit své věci. To je metafora smrti a konce něčeho starého. A poslední úkol je pozorování východu Slunce. To je zase symbolika znovuzrození. Z poutníka se stane nový člověk.

Jak jste se cítila ráno? Vzbudila jste se jako nový člověk?
Měla jsem z toho hrozně dobrý pocit. Sáhla jsem si během cesty na absolutní fyzické dno. Chvílemi jsem myslela, že zapálím batoh a vzdám to. Takový pocit ale vystřídalo vnitřní blaho, že si člověk může vážit sám sebe. Pouť je ohromná zkouška vůle. Nemáte kolem sebe nikoho, kdo by vám řekl: „Musíš to ujít." Člověk pak zjistí, že když si v životě vytyčí cíl, tak za ním musí jít, i když to bolí. Popisovat pocity, jaké jsem měla před katedrálou, nejde. Cítila jsem zadostiučinění.

Odnesla jste si něco z cesty?
Spousta lidí bojuje se strachem, ale člověk by se měl bát až ve chvíli, když je postavený před bezprostřední nebezpečí. Bála jsem se, že jsem v cizí zemi, že zabloudím, ale když strach zmizel, byla to paráda. Zažila jsem svobodu. Cesta mě naučila, že svět není tak špatné místo, jak jsem si předtím myslela. Každý člověk by se měl v životě zastavit a popřemýšlet. Hlavně nežít ve stereotypu. Chtěla bych cestu projít ještě jednou a celou. Poutníkům ukáže jiné obzory. Naučila jsem se za relativně krátkou dobu, jak se otevřít lidem a nebát se jich.

Adéla Bydžovská
• Narodila se 18. června 1989. v Hradci Králové, kde stále žije.
• Vystudovala Střední průmyslovou školu stavební Hradec Králové.
• Miluje cestování, malování, svou rodinu, přátele a fenku Auru.

Katedrála ve španělském městě Santiago de Compostela.„Cíl jsem pak už ani nevnímala."

„Na konci cesty jsem si ani neuvědomovala, že jsem u cíle. Po několika desítkách kilometrů už člověk prostě jde a nemyslí na cíl, ale jen na cestu.  Když jsem vešla do Santiaga, tak jsem si říkala, že je to jen další město. Až když jsem uviděla monumentální magickou katedrálu, snažila jsem si uvědomit, že jsem po 330 kilometrech u cíle," vzpomíná na konec putování Adéla Bydžovská. Dodává, že pokud by chtěl někdo poradit, může se  na ní obrátit na e-mail Adela.Bydzovska@seznam.cz.