Na koloběžce jezdí k doktorovi, na nákup, s vnoučaty i jen tak na návštěvu. A když je to daleko, vezme ji na rameno a jede autobusem nebo vlakem.

„Ideální dopravní prostředek, ale tady na ty dlážděné povrchy je potřeba mít trochu větší kolečka. Ale jinak se s tím dostanete úplně všude," směje se Blanka Faltýnková, která ve svých pětašedesáti letech najezdí tak pět kilometrů denně.

Na koloběžce  jezdí už přes  patnáct let. V Německu, kde dvacet let pracovala jako zdravotní sestra, jich měla osm. Kvůli vnoučatům, která za ní jezdila z Česka. Teď na důchod se vrátila do Hradce a je další z osobností našeho cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Proč vám učarovala právě koloběžka, proč ne třeba kolo?
Všude se vejde, můžu si ji vzít na rameno a dál jet třeba autobusem. Jen se s tím nesmí jezdit v dešti, to se smeká. Navíc je to zadarmo a zdravý.

Nechcete v Hradci založit třeba nějaký klub koloběžkářů?
Né, na to už jsem stará, to můžou mladí (směje se). Já to jen dávám jako tip na dobrý způsob dopravy.

Kolik máte doma koloběžek?
Měla jsem jich osm v Německu, aby měla vnoučata na čem jezdit, když za mnou přijedou. Teď už jich tolik nepotřebuju, tak je prodávám.

Ve 44 letech jste se rozhodla jít pracovat do Německa, jak se to všechno seběhlo?
Tenkrát jsem si udělala kurz němčiny ve zdravotnickém oboru a pak přišel požadavek z Německa, že potřebují 24 sester. Na úrazovou kliniku. Děti jsem už měla velké, tak jsem jela. V Německu se zajímali, kdo se postará o rodinu, což u nás nebyl problém. Mám výborného manžela, se kterým máme úžasný vztah.

Blanka Faltýnková
• 65 let
• bydlí v Předměřicích nad Labem
• vdaná, má dva syny
• nyní v důchodu
• ve 44 letech se rozhodla pracovat v německém Bad Neustadt an der Saale jako zdravotní sestra, zůstala tam dvacet let
• miluje humor, jízdu na koloběžce a svou rodinu

Nezlobil se na vás, že jste na tak dlouho a tak daleko odešla? Jak to vůbec bylo daleko?
Byla jsem ve městě Bad Neustadt an der Saale, je to asi 500 kilometrů od Hradce. Často za mnou jezdil on i celá rodina a já tak jednou za měsíc jezdila sem.

Neměla jste problémy s řečí v začátcích?
To víte, že bylo pár trapasů. Moc jsem nerozuměla a zaučovala mě sestra, která zase na oddělení začínala, tak jsme byly obě vykulené, staly se z nás kamarádky. Pacientům jsem třeba místo stoliček nabízela stolici trochu jiného charakteru, byla to legrace. Příhodu mám i s Angličanem, co tam stonal. Chtěl sleep a já mu hledala slipy (směje se).

Ale Němci prý nemají moc smysl pro humor, je to pravda?
Je, jsou pracovití, slušní, ale ta srdečnost tam mnohdy chybí, ale mě to nevadilo, já se směju pořád. A smáli se i pacienti, až mě kolikrát prosili, ať už toho nechám, že se jim rozhodí budíky v těle. Ale jinak jsou poctiví a dodržují pravidla.

Mají Němci lepší zdravotní péči?
Neřekla bych, technické zázemí je lepší a jsou určitě rychlejší. Našli mi rakovinu v děloze a do týdne jsem byla po operaci, myslím, že proto tady ještě jsem. Pak se to opakovalo ještě jednou se znaménkem v obličeji, taky bylo hned pryč.

Našla jste si v Německu přátele?
Mám jich tam moc a jsme pořád v kontaktu, jezdím za nimi a oni budou jezdit za mnou.

Jaké máte plány?
Jsem tady měsíc a půl, manžel se chystá také do důchodu, budeme renovovat byt a užívat si spolu.

Konec v práci – Nejsmutnější den

Nejsmutnější den v životě. Tak hodnotí svůj poslední den v práci na klinice v německém Bad Neustadt an der Saale Blanka Faltýnková.

Rozloučili se tam s ní s velkou parádou. Přijel orchestr a konala se party, na kterou personál přijel jak jinak než na koloběžkách. „Mám na sobě černou šerpu, protože to byl fakt smutnej den. Nerada jsme odtamtud odcházela, ale už je mi hodně let a takového věku tam sestra nebyla. Hrozně ráda budu na ten čas vzpomínat," říká Blanka Faltýnková.

S bývalými kolegy je v nepřetržitém kontaktu, píší si e-maily, posílají fotky, plánují také vzájemné návštěvy.