Jednou z hvězd Cestovatelského festivalu v Pardubicích byl známý dokumentarista, režisér, producent, publicista, moderátor a cestovatel Petr Horký.

Jak na vás zapůsobil první ročník Cestovatelského festivalu, který se konal v prostorách kongresového sálu pardubického Paláce?
Festival byl naprosto perfektně zorganizován pro návštěvníky i přednášející. Když jsem se dozvěděl, že se zrodila nová akce a hned se pyšní takovým honosným názvem, byl jsem dost zvědavý na to, jakou bude mít úroveň. Jakmile jsem ale do Pardubic přijel, zjistil jsem, že do nových vod vplouvá v klidu a sebejistě zaoceánský parník. Držím mu palce, aby se mu podařilo přežít první tři roky, kdy je s akcí nejtěžší práce. Většinou se prodělává a dělá se hlavně z lásky k tématu, akci samotné i místu. Spousta podobně zaměřených festivalů po republice má problém s tím, že nemá duši. Lidé tam obvykle přijedou, odvypráví si to, co mají, otočí se a jedou pryč. Cítím, že zdejší ambice je jiná. Cestovatelský festival chce být místem setkávání, byl by jistě pyšný, kdyby se tu v budoucnu domluvila třeba nějaká zajímavá cestovatelská výprava. Jeho záměrem je, aby tu přednášející i návštěvníci zůstávali, aby věděli, že se tady mohou vzájemně potkat a probrat to, co chtějí, třeba i neformálně. Myslím, že je dobře našlápnuto k tomu, aby vznikl festival, který bude mít to správné genius loci.

V Pardubicích jste měl dvě besedy. Jaké jste měl dojmy?
Byla to prima akce. Baví mě přednášet a bavilo mě i to, když jsem si mohl poslechnout přednášky ostatních kolegů a s nimi si pak v klidu pokecat. Navíc jsem většinu času trávil ve společnosti krásných žen, takže to bylo opravdu bezvadné. To se na mnoha cestovatelských akcích nestane, většinou cestují spíše muži. V Pardubicích to byla vzácná výjimka. (smích)

Na Cestovatelském festivalu jste nejprve promítl svůj film Století Miroslava Zikmunda. Co vás přivedlo ke spolupráci s touto cestovatelskou legendou?
Mám tu čest, že se s Miroslavem Zikmundem znám už od roku 1995. Byli jsme spolu na několika cestách po Srí Lance, Kalifornii a Maledivách. Když má člověk za kamaráda někoho s tak barvitým životem, jaký měl Miroslav Zikmund,  tak je celkem přirozené, že mu navrhuje, abychom společně napsali knihu nebo natočili film.  Miroslav Zikmund to však neustále odmítal s tím, že filmů o něm bylo již hodně. Já mu ale namítal, že o jeho cestách ano, ale o něm osobně ne. Přál jsem si, abych byl tím prvním, tak jsem ho pořád přemlouval. Postupně se z tohoto tématu stala naše konverzační konstanta. Když jsme třeba seděli u vína nebo u slivovice, tak jsem ho nahodil, ale on tři roky nechtěl svolit. Pak mě však překvapil, když jednoho dne řekl, že by do toho šel. A tak to celé začalo.

Jak vám tehdy bylo?
Připadal jsem si, jako kdybych měl jít kopat závěrečnou penaltu ve finále mistrovství světa ve fotbale. Říkal jsem si, že když to dopadne dobře, bude každý namítat, že je přece jasné, že to tak dopadlo, když jsem měl takový krásný materiál. A pokud by to náhodou nevyšlo, věděl jsem, že mě každý bude mít za pitomce, jelikož taková látka se přece snad ani nedá zkazit…

A jak vypadala práce na filmu Století Miroslava Hanzelky?
Tři a půl roku, které jsme na filmu pracovali, byly opravdu krásné. Je zajímavé, že vznik tohoto snímku trval stejně dlouho jako první společná expedice Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Moc rád na to vzpomínám.

Jak vy osobně vnímáte fenomén Miroslava Hanzelky?
To byla klíčová otázka filmu. Říct si, jak ho vnímám já, když jsem ponořený do práce, a jak ho vnímá veřejnost, co o něm ví a co je správné divákům sdělit. Obrovským problémem filmu Století Miroslava Zikmunda bylo, že vznikl materiál asi na dvanáctihodinový seriál a já z něj měl udělat zhruba sedmdesátiminutový snímek. Nakonec jsem tuto původně zamýšlenou stopáž stejně nedodržel a trochu ji přetáhl. (smích)

To člověku musí být líto, že tolik materiálu zůstane nevyužito…
Tuto mou výčitku a omluvu za všechny momenty, které jsme museli ve střižně hodit pod stůl, se snažím omluvit tím, že dáváme dohromady knížku 
s názvem Století Miroslava Zikmunda. V ní by se měla objevit hromada věcí, které 
ve filmu nejsou.

V jaké kondici je dnes Miroslav Zikmund?
Ve svých sedmadevadesáti letech je stále neskutečně činorodý a pořád nachází další a další materiály ve svém archivu. Píše, dělá korektury, na knize se aktivně podílí. Takže jedno období těžkého stresu s filmem vystřídalo druhé s knížkou. (smích)

Proč jste se zaměřil pouze na osobu Miroslava Zikmunda?
Je pravdou, že někteří lidé mi to vyčítají a dokonce tvrdí, že je nefér, když jsme Jiřího Hanzelku úplně vynechali. Vždycky jim vysvětluji, že to je úplně jinak. Bylo to mé osobní rozhodnutí a trvalo poměrně dlouho, než se mi podařilo Miroslava Zikmunda přesvědčit, aby s tím souhlasil. On chtěl, aby se ve filmu objevila obě jména. Jenže já jsem skutečně nechtěl nacpat životy obou cestovatelských legend do jednoho celovečerního snímku. Bylo mi jasné, že pak o nich řeknu jen strašně málo. A tak jsem si vybral Miroslava Zikmunda, kterého znám přes dvacet let, a nechal prostor pro někoho, kdo by mohl natočit příběh o Jiřím Hanzelkovi. On je totiž stejně úžasná studna jako ta, z které jsem mohl pít já. Z mého pohledu to spíše byl projev mé pokory, že jsem vyklidil pole pro někoho dalšího.

O portétu Jiřího Hanzelky jste tedy neuvažoval?
Je fakt, že si někteří lidé myslí, že se teď chci zaměřit na cestovatelské portréty osobností, a tak mi dost často chodí náměty, o kom všem bych měl točit. Ale já to tak nemám. Doufám, že to nebude znít nějak trapně nebo nepatřičně, ale já se prostě musím do tématu zamilovat. Když je pak člověk do něčeho zamilovaný, klidně mu věnuje třeba tři a půl roku života, strhne jím lidi kolem sebe a je připraven za to nést i následky, kdyby se to třeba nepovedlo nebo to bylo nepochopeno. V tuto chvíli nejsem zamilovaný do nějakého dalšího tématu na celovečerní film. Teď pracuji na seriálu pro Českou televizi o archeolozích ve světě, který mě ukrutně baví. Po dvou letech jsem si dopřál polární výpravu, na níž jsem se chystal osm let. A také se snažím být platným otcem, mám dvě děti a ženu. Myslím, že jsem jedním z mála v branži, kdo má spokojené manželství, tak bych o něj nerad přišel.

Cestujete už více než dvacet let. Proměňuje se podle vás cestovatelská komunita?
Cestování je dnes úplně jiné než před dvaceti lety. Hlavně proto, že se za tu dobu nesmírně proměnil svět. A to mnohem víc, než jsem si kdy dokázal představit. Z turismu se stalo jedno ze čtyř nebo pěti nejvýnosnějších odvětví na světě. Je z něj globální byznys. V současné době je navíc mnohem snažší cestovat. Kdokoliv si dnes v České republice vybere nějaké místo, kam bych se chtěl podívat, tak pokud bude opravdu chtít a půjde si za tím, tak se tam dostane. Je jen velmi málo míst na planetě, kam by to z nějakého důvodu nebylo možné.

Proměnily se nějak i cestovatelské přednášky a besedy?
Ano. Zařekl jsem se, že přednášky už dělat nebudu, protože to nestíhám. Ale teď mám manažera, který mi je organizuje a vnáší do toho mého zmatku určitý systém a řád.  Myslím, že i přednášky řady českých cestovatelů už dnes mají hodně vysokou úroveň. Dobrým příkladem je třeba Dan Přibáň, který se na pardubickém Cestovatelském festivalu objevil také. Z cest svých trabantů kolem světa dokázal vytvořit neskutečný fenomén. On je v dnešní době skoro rocková hvězda. Kolik bigbítových kapel by si za jeho popularitu urvalo žíly? To není jako dříve, kdy se přednášky dělaly tak, že někde někdo někoho znal a partyzánsky se s ním  domluvil, přednášející se nějakou souhrou okolností cestou rovnou z letiště někde stavil, přijel samozřejmě o hodinu později, než měl, a na nekvalitním projektoru promítal lidem rozmazané fotografie. Teď už existují i manažeři cestovatelů, to tu nikdy nebylo! Přednášející už dnes nejsou nadšená batůžkářská paka jako dříve, je to skutečně profese. Možná tím, co teď řeknu, hodně lidí naštvu, ale je to už svého druhu šoubyznys. A v něm se pak hraje i o to, kdo kde udrží svou pravdomluvnost, morálku, etiku. Viděl jsem pár přednášek, kde někdo barvitě líčil, jak pil rosu z listů, aby přežil, já však věděl, že skutečnost byla úplně jiná. Cestování se zkrátka stalo celospolečenskou záležitostí. Navíc stále přibývá lidí, kteří informace o cestování chtějí a reagují na ně. Jsme prostě cestovatelský národ.