Byl by nesmysl tvrdit, že cestování vnímá jako svoji vášeň nebo snad touhu každý z nás. A té množině, která přece jen cestuje ráda, stačí k naplnění jednou za rok moře, jednou prodloužený víkend v nějaké evropské metropoli a pak pár výletů do hor.

Martin Loew, popravdě velmi pohledný čtyřicetiletý rodilý Pražák, to má jinak. Jeho  geny mu možná chvíli velely věnovat se stavitelství, vzdělání mu věštilo kariéru vědce v biofyzikální laboratoři.

Se svým životem ovšem naložil jinak. Po svém. V roce 2001 vepsal do svých dokladů povolání cestovatel a od té doby projel na zeměkouli místa, z nichž některá v nás ostatních vyvolávají jen velmi mlhavou představu: Ekvádor, Madeiru, západ Spojených států amerických, Petrohrad, Madagaskar, Mongolsko, Kalifornii, Aljašku, Patagonii, Irsko, Altaj, Slovensko, Island, Anglii, Havajské ostrovy, Maroko, Švýcarsko, Skotsko a Turecko.

O svých zážitcích pravidelně vypráví návštěvníkům svých diashow také ve východních Čechách: vypráví, a také promítá svoje fotografie a záběry z často těžko dostupných míst. Nejbližší příležitost k setkání s cestovatelem Martinem Loewem a jeho zážitky nabízí 27. dubna jeho diashow o Madeiře v Kulturním domě Hronovická v Pardubicích.

Vzděláním jste biofyzik: tento obor jste vystudoval na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Věnoval jste se někdy této profesi? A kde
a kdy nastal ten okamžik, kdy jste se rozhodl opustit svůj určitě atraktivní obor a živit se cestováním?
Biofyzice jsem se nějakou dobu po absolvování univerzity věnoval. A zároveň jsem ve volném čase cestoval. Když jsem přišel na to, že promítáním fotek a vyprávěním 
o svých cestách dokážu také vydělat nějaké peníze, začal jsem se tomu věnovat více. Teprve postupně, během několika let, jsem pochopil, že cestování, focení a vyprávění mě baví mnohem více než bádání v laboratoři. Tak jsem si řekl, že každý by měl dělat nejlépe to, co ho baví, a vrhl jsem se na cestování. A už to funguje skoro patnáct let.

Jako své povolání na webových stránkách skutečně uvádíte „cestovatel". Co všechno tato profese obnáší, aby se jí člověk uživil?
Troufnu si tvrdit, že je to neobyčejně všestranné a pestré zaměstnání. Samotné cestování je při téhle profesi jen ona pověstná třešnička na dortu. Pro obživu je především potřeba materiály z cest využít a „prodat", což v mém případě znamená výrobu multimediálních diashow 
a jejich promítání divákům. 
V praxi to obnáší stovky hodin práce u počítače při zpracování fotek a programování diashow. Dále to pro mne znamená sestavení turné, domlouvání termínů vystoupení, přípravu a produkci propagačních materiálů, jednání se sponzory, správu internetových stránek, ladění technických podmínek projekcí 
a tak dále.

Jak dlouho podle vás musí člověk pobýt v cizí zemi, aby alespoň částečně poznal krajinu, zvyky, atmosféru, mentalitu lidí?
Na to asi není jednoznačná odpověď. Některé země jsou čitelnější a jiné hůře, někdy se vám přihodí něco, co napomůže pochopení místních poměrů, jindy podobné štěstí nemáte. Ale atmosféru asi poznáte velmi rychle vždycky, zatímco poznání mentality obyvatel by vám mohlo trvat 
i celý život.

Před každou cestou určitě hodně čtete, hledáte informace na internetu. Z jakých jiných zdrojů ještě sháníte důležitá fakta nebo zajímavosti? A které informace jsou pro vás nejdůležitější – samozřejmě kromě spojení, jazyka a měny.
Informace sbírám skutečně ze všech dostupných zdrojů,
i když paradoxně internet 
u mě nefiguruje na prvním místě. Snad jedině internetové mapy a satelitní snímky považuji za malý zázrak, který vždy rád využiji. Jinak mám nejraději osobní doporučení lidí, kteří danou zemi už navštívili, a rád používám
i klasické knižní průvodce. Za nejdůležitější považuji vědět, co lze kde poznat zajímavého, protože kvůli poznání přece cestuji, ne?

Je součástí vaší přípravy na cestu i studium místního jazyka? Jsou místa, kde si člověk se salonní angličtinou nevystačí…
Nejraději se dorozumívám řečí té které země. Postupně jsem se naučil tři jazyky,  kterými se domluvím na většině plochy zeměkoule: anglicky, španělsky a rusky. Nad to svedu pár slůvek německy, 
a když jsem byl v Turecku, dokázal jsem turecky aspoň domluvit cenu. Jednoduše jsem zjistil, že cestovat někde, kde se nemůžu kohokoliv na cokoliv zeptat, mě tolik nebaví.

Stalo se vám, že jste si předem 
o některé ze zemí, které jste procestoval, udělal úplně jiný obrázek, než jaký vás čekal přímo na místě?
Dříve se mi to stávalo skoro vždycky, takže dnes už si předem žádné obrázky raději nedělám.

Čím si vlastně ta která konkrétní země zaslouží vaši pozornost a touhu strávit v ní pár týdnů?
To je také velmi různé 
a vesměs iracionální rozhodnutí o tom, co mě láká a co ne. Někdy mám chuť poznat určitý jev nebo typ krajiny, a pak hledám, kde si to nejlépe splnit. Například kdysi jsem jel do Maroka proto, že jsem chtěl vidět poušť –  Saharu – a v Maroku je dobře dostupná. Nebo na Island jsem jel proto, že jsem chtěl vidět obrovské ledovce.

V poslední době, nebo spíš vždy v souvislosti s nehodou nebo únosem českých turistů, média rozebírají bezpečnost pohybu 
v některých zemích. Jak jste vy osobně reagoval na informace 
o únosu dvou českých turistek 
v Pákistánu? Vydal byste se do těchto končin sám?
Popravdě, nevzpomínám si, že bych na únos nějak zvláštně reagoval. Řekl jsem si, že holky měly tedy zatracenou smůlu a doufal, že se ze zajetí zase dostanou. A jsem rád, že jsou opět doma. Jinak já bych se do Pákistánu nevydal, ale nikoliv kvůli bezpečnosti, ale proto, že mě to prostě neláká. Jak jsem řekl před chvílí, jsou místa, která mě lákají a místa, která ne. Pákistán a okolní země u mne patří do té druhé skupiny. Ale jiní cestovatelé to mají jinak a třeba i u mne se to jednou změní.

Je v této souvislosti  vůbec důležité, jestli je na cestách muž nebo žena?
Určitě je to velký rozdíl,  jestli cestuje muž nebo žena. 
V celém životě fungují obě pohlaví poněkud odlišně a není důvod, proč by tomu při cestování mělo být jinak. Navíc 
v některých zemích mají obě pohlaví celkem jiné postavení ve společnosti, což se na cestách také výrazně projeví. Já osobně docela rád cestuji ve dvou, se ženou. To funguje dobře.

U kterých zemí jste předem zvažoval bezpečnostní rizika? 
A cítil jste se při některé ze svých cest v nebezpečí nebo přinejmenším v úzkých?
Zvláštní je, že novináři se mě skoro ve všech rozhovorech na podobné věci ptají. Asi by bylo senzační mít pár nebezpečných adrenalinových historek v záloze. Jenže já se snažím nebezpečí na cestách předcházet, a když už se něco stane, většinou to zřejmě rychle zapomenu.

Je jídlo důležitou součástí informací, které v dané zemi získáváte?
To každopádně. Ale jídlo je na cestách také důležité pro přísun energie, bez něj bych rozhodně  daleko nedojel.  Jíst se musí všude a to dokonce bez rozdílu, jestli mi místní kuchyně chutná nebo ne. Ale svým způsobem mě to ochutnávání světa na cestách docela baví.

Měl jste v některé ze zemí, které jste procestoval, pocit, že by mohla být vaším druhým domovem?
Musím především říct, že mě se líbí doma tady, v Čechách. Čím více cestuji, tím více se utvrzuji v poznání, 
v jak luxusním prostředí tu žijeme. A to jak geograficky 
a klimaticky, tak ekonomicky, takže si domova v Čechách vážím. Ale kdybych musel jít jinam, zatím nejnadějnější mi připadal americký stát Oregon, kde to vypadá podobně jako u nás.

O cestování se mimo jiné říká, že člověku dává nadhled nad vlastní situací, a že čím častěji člověk cestuje, tím menší zavazadlo s sebou vozí. Je některá 
z těchto „pravd" pravdivá? A co vlastně cestování dává vám –  kromě zážitků, samozřejmě.
Cestování rozhodně otevírá obzory poznání, a to nejen světa jako takového, ale samozřejmě i sebe sama a chování lidí celkově. Když to zjednoduším, tak při cestách zjistíte, že skoro cokoliv může být normální. Takže na situace nebo chování lidí, které se doma zdá „divné" nebo „nenormální",  pak nahlížíte 
s větším klidem. Tohle mě cestování každopádně naučilo. Jen s těmi zavazadly mi to tedy nefunguje. Já trpím „syndromem velkého batohu".

Co v tom velkém batohu vozíte?
Za roky, co cestuji, jsem se naučil balit podle seznamu, který postupně stále zdokonaluji.  Je to praktické, protože už při balení nemusím moc přemýšlet a jde to rychleji. Navíc mám jistotu, že nic nezapomenu. Jako specialitu mohu přiznat, že vozím infračervený teploměr, kterým dokážu okamžitě změřit teplotu skoro čehokoliv od minus 50 do plus 220°C. Aspoň nějak se musí projevit, že jsem původním povoláním fyzik, ne?

Část svého cestovatelského času trávíte také jako průvodce cestovní kanceláře při cestách na Sibiř. Čím si vás tento kout světa získal? A mají vaši klienti vždy přesnou představu, do čeho jdou?
Mě Sibiř učarovala svou divokou čistotou, rozhlehlostí a opravdovostí krásné přírody. A také lidmi, které tam potkávám. Jsou většinou velmi přátelští a rádi vám pomohou. A zájezdy, které na Sibiř provádím, jsou cestami pohodovými, poznávacími, a jejich fyzická náročnost je minimální. Nedělám mnohadenní přechody hor, dělám jednodenní výlety a procházky. Ty zvládne prakticky každý. Náročnost spočívá spíše v jistém nepohodlí v autech na cestách nebo v tom, že sprcha se tu jaksi nevede…

Dovedete si představit, že byste uprostřed července sedl do auta a vyrazil na dva týdny do Chorvatska na nějakou přelidněnou pláž?
Ne. Do Chorvatska bych jel, ale rozhodně ne na přelidněnou pláž. V Chorvatsku je plno krásných míst i ve vnitrozemí.

Často se rozebírá obraz českého turisty v zahraničí. Podle vašich zkušeností: jak vidí Čechy v cizích zemích? A proč nás u těch přelidněných moří nebo třeba 
v Rakousku často neradi?
Neznám z vlastní zkušenosti, kde a proč nás nemají rádi. Ale nedivím se, jestli se to říká. Vždyť se na nás podívejte. Co patří mezi nejtypičtější vlastnosti Čechů? I to jsem si na cestách uvědomil. Především to, že pro Čecha je normální zásadně nedodržovat jakákoliv veřejně daná pravidla. Kdo u nás dodržuje pravidla, je hlupák. Začíná to na silnicích a pokračuje napříč celým životem. Češi se taky  zásadně snaží každou situaci nějak „přechytračit", vytěžit ze všeho maximum pro svůj prospěch, i když to kolikrát není úplně košer. 
A pak se tím ještě chlubit. 
A teď si představte, že ve většině cizích zemí se pravidla dodržují a lidé jsou k sobě ohleduplní. Jak se pak mohou v takové zemi na Čechy dívat?

Co přesně máte na mysli?
Asi nemusím připomínat, že v hotelích si naši turisté stále tu a tam ze snídaně balí svačiny a obědy na cestu, nebo když mají v ceně jednu misku salátu, jdou si klidně pro další, prostě proto, že to nikdo nehlídá. Ale i mezi „dobrodruhy" je podvádění běžné. Vzpomínám na partu, která v malých kempech 
v USA nocovala bez placení, protože to se dělalo samoobslužným způsobem, bez přítomnosti nějaké recepce. 
A když na ně občas přišla kontrola, vymluvili se na něco a oni jim uvěřili, protože normálního Američana by ani nenapadlo neplatit. Rozhodně netvrdím, že jsou takoví všichni Češi, ale máme k tomu sklony a setkávám se s tím docela často. Bohužel.

To se neposlouchá dobře.
Máte pravdu, ale ptala jste se… Já bych proto všem doporučil hodně cestovat, aby lidé poznali, že život může fungovat i jinak a lépe, než jak jej známe odtud.