Ema Hubáčková, operní pěvkyně:
Jako děti jsme chodily bruslit na rybník i na stadion. To jsme ještě nosily brusličky, které se šroubovaly
k podrážce. Mně se to tak tak líbilo, že mě tenkrát maminka přihlásila do krasobruslení. Dostala jsem se i k jednoduchým skokům. Láska ke krasobruslení mi zůstala, ale už jen pasivní. Když byla moje dcera malá, moc ráda jsme s ní chodila bruslit jak na stadion, tak i na rybník do Šimkových sadů.

Jiří Vlček, exšéf okresního úřadu:
Zamrzlý rybník byl pro mne v dětství jediným zimním stadionem. Později v sedmnácti jsme spolu 
s mladším bratrem pojali myšlenku vyzkoušet si plochou dráhu na ledě. Bez vědomí rodičů jsme pokus úspěšně absolvovali za třeskutého mrazu na brněnské přehradě motocyklem Manet  přezdívaným „splašené trubky". Dodnes mne děsí zvuk tehdy pod námi praskajícího ledu.

Pavel Svoboda, ředitel speciálních škol:
Jsa klukem 
z vesnice, který měl tu smůlu, že jeho mládí bylo zasaženo do 60. a 70. le, tak bruslení na rybníku byla snad povinnost – včetně hrabel, vyhrnování sněhu, otřískaných holení od puku, zkřehlých prstů. Na přírodní led rád zajdu, ale tak jednou za dva roky, nějak není čas ani led. Na ledě jsem se pochopitelně propadl mockrát, ale drobně.

Tomáš Vymetálek, architekt:
Loni jsme 
s dětmi jeli po Orlici od loděnice až do Malšovy Lhoty.   Kdysi dávno jsme 
s kamarádem  zase po Labi jeli od Hučáku až k Předměřicím a zpátky. Jeli jsme s batohy. Byl to krásný výlet. Hodně jsme také bruslili na Bejčáku, slepém rameni.Nikdy jsem se neprobořil, chodím na led, až když je skutečný mráz a bruslí tam další lidé.