Císařovský: 'Téma obrazu je pro mě podstatné, je to pro mě klíč'

Akademický malíř Tomáš Císařovský nyní vystavuje cyklus akvarelů v českoskalické Galerii Luxfer, která už více než pět let představuje současné české umění. „Jsou malované v období divokého, pučícího jara," říká malíř, který v roce 2013 ozdobil zdejší Vilu Čerych portrétem mecenáše Ladislava Čerycha.

Jste vyznavačem tradičního figurativního obrazu. Nelákal vás někdy koncept, instalace či videoart, jako řadu vašich kolegů?
Někdy kolem roku 1990, kdy se více otevřely naše perspektivy a více jsme se pohybovali ve volném prostoru světa, nastala situace, že studenti mojí generace na akademii hluboce věřili a propadli fenoménu nová malba. Chtěli návrat k obrazu a moci malovat směleji, velkoryseji a bez spekulací. Ve světovém dění se ale počal vytrácet. V té době jsem maloval pořád, ale nepatrně jsem se dotkl drobných instalací, které však byly spojené s obrazy. Maloval jsem menší díla lidských rukou, které se zabývaly znaky v posunkové řeči. Vystavil jsem je v prostředí se starými saky a kalhotami, které zastupovaly figuru absentující v obraze. To byl pro mě největší úhybný manévr od malování. Ve skutečnosti jsem ten půdorys obrazu nikdy neopustil a nechtěl opustit. Zároveň to neznamená, že bych byl nepřítel konceptuálního umění. Velmi často mě obohacovalo a nutilo se dívat na věci z jiného úhlu pohledu, z jiné perspektivy 
a mnohokrát mně to přinášelo větší zážitek než špatně namalovaný obraz.

Na první pohled jsou vaše díla vizuálně realistická. Jakých se dotýkáte témat?
Musím říct, že u mého malování je koncepční složka nejpodstatnější, a to mě vždycky vedlo k určitému tématu s nějakým problémem nebo otázkou, kterou jsem chtěl v obraze řešit. Málokdy jsem maloval osamocené obrazy. Když jsem se nějakou otázkou zabýval, velmi často 
z toho vznikl cyklus.  Téma obrazu je pro mě podstatné, je to pro mě klíč.

V portrétní tvorbě jste ztvárnil postavy monarchie, šlechtice
i osobnosti české historie. Bylo to dané vašim zájmem o historii?
Souvisí to s prostředím, 
v němž člověk vyrůstá. Já jsem vyrůstal v prostředí, kdy nedávná historie byla vždycky velmi přítomná. Pro mě to byl vždy klíč k chápání dneška. Nikdy jsem nemohl malovat třeba Karla IV., kterého mám sice ve velké úctě, ale je to příliš vzdálená a časem prošlá osoba.

Váš děda byl legionář? Narážím na cyklus Z deníku legionáře.
Jasně, byl. My jsme se těsně minuli, narodil jsem se několik měsíců po jeho odchodu. Zároveň jsme se trochu potkali v profesi. On chtěl studovat akademii, ale vypukla válka, takže místo na školu šel na ruskou frontu, kde pak padl do zajetí. Když se vytvořily Masarykovy legie, hned do jednotek vstoupil a byl příslušníkem 5. Pražského pěšího pluku. Jádrem našich legií byl obrněný vlak Orlík, který se pohyboval po Sibiři. Mě ale hlavně zajímalo, co si děda podržel z těch prvotních snů 
a představ. Celou dobu, pokud nebyl pohlcený válečnými událostmi, sedal do ústraní 
a tam si kreslil deník nebo maloval akvarely. Vznikla z toho spousta půvabných a silných věcí. U nás to byl rodinný poklad. V druhé polovině 80. let pod určitým tlakem společenského vzmachu u nás, jsem se k tomu uchýlil jako k silnému pramodelu. Ten mě vedl k orientaci v té době. Snažil jsem se dědovo dílo posunout dál v době, čase a myšlence.

Nějaký genetický vklad tedy ve vás byl?
Otec celý život maloval 
a zabýval se výtvarnou teorií. Bratr také sochaří. Jsme takhle založená rodina.

Ovlivnily nějak vaši tvorbu pobyty v zahraničí?
Na každém kroku byly inspirační zdroje. Pořád jsem 
s sebou tahal skicák i deník 
a všude jsem si všechno zaznamenával. Když je člověk 
v prostoru, kudy v životě nešel, tak ho oslovuje úplně všechno. Zvláště pak radikálně odlišné země, než je ta naše. Je to obrovská zkušenost. Je tam jiný druh světla, barvy 
i jiná kresba. Jsou to úžasné chvíle, které se snažím zaznamenat a pak využít.

Kde jste všude byl a která místa vám zakořenila v paměti?
Se ženou jsme navštívili francouzskou Polynésii, byli jsme na Tahiti na místech, kde působil Paul Gauguin, 
a na Bora Bora. Několikrát jsem byl také v Číně.

Samostatnou kapitolou je cyklus fyzicky hendikepovaných. Proč jste se rozhodl ho namalovat?
Souviselo to s tím, že v Praze bydlíme kousek od Jedličkova ústavu. Hendikepované mladé lidi potkávám denně. Byla to výzva.  Nevěděl jsem, jak dobře reagovat, trochu jsem se styděl a byl v rozpacích, že jsem zdravý, a nechtěl jsem se jich něčím dotknout. Abych tohle v sobě překonal, tak jsem se s tím snažil vyrovnat namalováním tohoto cyklu.

Zajímavý je cyklus Promlčená doba, kde jste například zachytil okamžik, kdy se setkal Karel Kryl s Karlem Gottem. Myslíte, že tu minulost dnešní lidé řeší nebo za ní udělali čáru?
Vím, že Karel Kryl to do konce svého života bral, jako jedno z mála svých velkých selhání. Vyhověl tehdy přání Václava Havla deklarovat jednotu, což bylo zároveň nedomyšlené. Myslím, že v tom je dnes určitá nostalgie a neschopnost to nahradit současnými a silnými výpověďmi.

Malujete z hlavy, děláte si skici nebo si pomáháte fotoaparátem?
Mělo to svůj vývoj, ale v poslední době už jedu skoro vždycky z voleje. Jsem plný nějakých uvízlých předobrazů a vzít do ruky fotku už mě zdržuje. V 90. letech jsem fotografii hodně používal jako výchozí bod při své práci. To už je vlastně pryč. Když jsem na cestách, tak si dělám kresebné poznámky.

Stalo se vám někdy, že jste někoho portrétoval a on pak řekl: To mám být já?
Samozřejmě, to se děje běžně. Je to přece jenom interpretace portrétovaného.

Sledujete tvorbu svých kolegů? Koho máte rád?
Sledujeme se navzájem, víme o sobě. Spousta lidí je mi blízkých.

Čas od času se hovoří o ústupu závěsného obrazu. Je to podle vás klišé, které nemá opodstatnění, nebo hrozí obrazům soumrak?
Jsou to zbytečné a zástupné úvahy. Lidi vyvolávají tyto debaty, aby úmyslně manipulovali s výtvarnou scénou. Je nesmyslné uměle vyvolávat na scéně nepřátelství mezi klasickými malíři a konceptualisty. Dobrý konceptuální umělec podle mě musí mít minimálně stejně dobré oči, jako dobrý malíř. A malíř zase musí mít myšlení v souvislostech, jako konceptuální umělec.

Jste spojen s Českou Skalicí portrétem mecenáše Ladislava Čerycha ve Vile Čerych. Znali jste se osobně?
Osobně jsem se s ním bohužel nesetkal, až teprve metafyzicky při tom malování. Nadace rozvoje občanské společnosti, která sídlí v Praze, si přála, aby v té vile, kde je stále přítomen duch Ladislava Čerycha, byl i jeho obraz. Oslovili mě, měl jsem radost a zároveň obavy. Těžko malovat někoho, koho osobně neznám. Snažil jsem se o něm dozvědět co nejvíce.

Vystavujete nyní v malé Galerii Luxfer. Jak se to stane, že tak známý malíř představuje své dílo na periferii mimo umělecká centra?
Českou Skalici nepovažuji za periferii. Za kulturní periferie považuji u nás větší města, než je Skalice. Jsou vzácná města, kde věci jdou dobře, mezi lidmi je energie, která vytváří jakési zázemí 
a člověk se pak ani chvíli neostýchá na takovou nabídku kývnout.

Viděl jste galerii ještě předtím, než jste byl osloven?
Neviděl. Možná na jedné fotce.

Co divákům představujete?
Jde o řadu akvarelů, které jsou asi dva roky staré. Jsou malované v období divokého, pučícího jara. Je to cyklus, který nebyl ještě vcelku vystavený. Myslím si, že energie, barvy a určitá dávka privátního šílenství otevírající se přírody jsou v těch akvarelech přítomny. Ty akvarely jsou pro mě důležité i proto, že často maluji lidské postavy vytržené z nějakého prostředí nebo naopak krajiny, kde lidské bytosti nejsou. V tomto případě se to protnulo do potřeby vrátit se k pohledu na celistvý svět.

Překvapilo vás, že v malém městě existuje výstavní prostor, v němž jdou rádi s kůží na trh světově proslulí umělci, jako třeba performer Jiří Kovanda?
Vždy se musí najít lidi, kteří jsou komunikátoři a přenašeči zdrojů do toho relativně zapadlého místa. Pak už je možné leccos.

Obešel byste se bez malování, nebo je to ve vás jako v koze?
Jsem případ člověka, který měl obrovské štěstí, že nemusel nikdy nic jiného než malování dělat. Tato činnost přináší úžasné věci, totální svobodu, možnost nekonečných voleb a neomezený prostor. Na druhou stranu je poměrně psychicky náročné. Když tvořím obraz, tak jsem hodinu 
v obrovské euforii, jak je to úžasné, a druhou hodinu upadnu do deprese, že to stojí za starou bačkoru. Prostě jsou tam pochybnosti a takto se to stále točí dokola. Pořád je ale obrovské privilegium dělat to, co mě těší.

Hynek Šnajdar