Bezplatné ubytování pro cestovatele 
z celého světa lze nabízet a samozřejmě i využívat na mnoha webových serverech.

Jedním z nejnavštěvovanějších je ten s názvem CouchSurfing. Manželé Marie a Petr Kozovi už na něm fungují asi dva roky a za tu dobu u sebe doma na gauči ubytovali kolem deseti nocležníků z celého světa.

„Hrozně nás to baví, poznáváte nové a většinou opravdu zajímavé lidi, učíte se jejich zvyky a také jejich kulturu," pochvaluje si Maruška.

Manželé jsou další osobnosti, které zpovídáme v cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

Marie a Petr Kozovi
• Marušce je 23 let, jejímu manželovi Petrovi 38.
• Petr se narodil v Hradci a jeho žena v Čáslavi, ale v Hradci už pobývá dlouho.
• Vzali se letos v létě, obřad měli v Jiráskových sadech.
• Marie pracuje v bance a Petr je  podnikatel v IT.
• Na server CouchSurfing se přihlásili v roce 2012.
• Kromě poznávání nových lidí je baví cestování. Doufají, že i registrace na CouchSurfingu jim pomůže poznávat nejen země ale i jejich obyvatele.
„Právě o tom to je, že vidíte, jak ti lidé žijí, nepoznáte tu zemi jen z turistického pohledu," říká Petr Koza.

Jak jste na  CouchSurfing vůbec přišli?
Marie: Dozvěděla jsem se o tom od známé, když jsem byla ve Skotsku.
Petr: A mě to hned nadchlo, tak jsme se zaregistrovali.

Co to znamená, co je potřeba 
k registraci?
P: Musíte se na web přihlásit, vyplnit údaje, napsat tam, kolik lidí jste schopni ubytovat a na jak dlouho. Popřípadě vypsat další podmínky. My například jsme schopni ubytovat maximálně dva lidi na tři dny. Myslím, že povinná je i fotografie.

Nebojíte se, že k vám přijede někdo nebezpečný nebo třeba jen nepříjemný?
M: Na webu se pak vyplňují reference, takže se každý snaží být co nejpříjemnější, protože pak by už ho nikdo nikam nevzal.
P: Navíc mám pocit, že tímto způsobem cestují snad jen fajn lidi. Jednou jsme měli trochu strach, napsal nám kluk z Turecka a měl profil založený jen jeden den, takže bez jakýchkoliv referencí. Ale pak poslal fotku, kde působil naprosto neškodně a taky to bylo v pohodě.

Jak to tedy funguje? Napíše vám člověk, že potřebuje nocleh…
P: Přesně tak, napíše na jak dlouho chce přespat. My se rozmyslíme, jestli se nám to hodí a pak tu žádost přijmeme nebo ne. Můžete si dát klidně na chvíli pauzu a nikoho nepřijímat, je to na vás.
M: Já jsem už byla například teď trochu unavená, je to přeci jen určitá ztráta soukromí, ale napsal nám žádost Australan, tak toho určitě ubytujeme. Chceme tam jet, tak se hodí každá informace (směje se).

Staráte se o hosta, má u vás i stravu?
P: To není povinné, naopak jednou u nás byla Rakušanka – vegetariánka, přijela na Rock for People, a ta dokonce vařila nám. Pak jsem zase smažil bramboráky a nocležník z Íránu se ke mě přidal, protože ho baví vaření. Bylo to super, jako bychom se znali roky.

Co chtějí cizinci v Hradci vidět? Památky?
M: To ani ne, hodně jich jen projíždí a spíš chtějí poznat, jak tady žijeme. My je třeba vezmeme s sebou do hospody, na párty, výborně se pocvičíme v angličtině…
P: Jednoho Holanďana jsme vzali na nějakou oslavu a on uměl kouzelnické triky, tak to byla legrace.

Vy sami jste už u někoho na cestách přespávali?
P: Zatím ne, ale možná to využijeme v Austrálii, kam 
se chystáme, a nebo třeba při cestování po Evropě.

S kytarou na kole až do Litvy

Hradec Králové - U Kozových na gauči už přespalo hodně cizinců. Manželům dočasná ztráta soukromí vůbec nevadí, naopak berou své pohostinství jako výbornou životní zkušenost.

„Poznáte tak opravdu zajímavé lidi. Jeden Litevec 
k nám přijel dokonce na kole. Pomáhal jsem mu sehnat nějaké náhradní díly, on nám pak doma hrál na kytaru. A pak zase na kole odjel. S kytarou na zádech. Ale kvůli dešti musel nakonec domů dojet vlakem," vypráví zážitky Petr Koza.

Tímto způsobem necestují jen mladí. „Přijela k nám například Polka, která je věkově stejně jako moji rodiče, je to různé," doplňuje Marie. Nejezdí jen cizinci, u Kozových přespala třeba i Češka, která musela v Hradci absolvovat nějaký kurz.

Australan Tony, kterého manželé hostili o právě uplynulém víkendu, cestuje po světě už tři roky, zajímá ho architektura a umí perfektně hrát na harmoniku a didgeridoo.

„Vzali jsme ho s kamarády na výlet do skal a v tamní hospůdce si zahrál s kapelou Standa a jeho banda," líčí zážitky Marie. „Je to prostě fajn, mám díky tomu pocit, že dobrých lidí je po světě víc," zakončuje její manžel.