„Rodiče většinou poznají, když má dítě problém, sami z toho mají divný pocit, nebo jim někdo naše středisko doporučí," říká Michal Klapal, vedoucí střediska Návrat.

Co jsou první příznaky toho, že by rodina měla začít uvažovat o pomoci?
Chování dítěte se změní doma nebo ve škole. Těch signálů bychom našli mnoho. Někdy se dítě naváže na špatnou partu, přestane si rozumět s rodiči, problémy se stále opakují. Návrat se pak snaží zabránit prohlubování problému, dát dítěti a rodině šanci na řešení.

Kde je hranice běžného zlobení nebo puberty, a kdy už se jedná o problém?
Ono se to nedá zaškatulkovat. Ta hranice je velmi tenká. Například kdy je to lež, a kdy už se jedná o patologické lhaní? Pro ilustraci velmi zjednodušeně: Když dítě začne revoltovat ve třinácti letech, můžeme mluvit o pubertě. Když je ale dítě v opozici v osmi letech, neodpovídá to vývojové fázi a může už jít o problém. Proč dítě do školy nenosí úkoly a nebaví se se spolužáky? Odpovědi hledáme v souvislostech jeho života.

Přijde za vámi rodina, chce prodiskutovat chování svého dítěte. Co ji u vás čeká?
Všechno, co nabízíme ve středisku, začíná ambulantním setkáním. Pokud nás tedy rodina osloví, například na základě doporučení školy, nebo si nás najdou sami, věnuje se jim psycholog nebo speciální pedagog. Co a jak se bude odehrávat dál, vychází z tohoto setkání. Domlouváme se, co rodina potřebuje.

Jak to nejčastěji pokračuje?
Někdy se domluvíme na pokračování ambulantních konzultací. Některé děti docházejí do dětské terapeutické skupinky, kde se každý týden scházejí. Pracovníci se jim věnují celé odpoledne, jehož součástí jsou výchovně-terapeutické prvky, ale i příprava do školy. Když pak přijdou večer domů, nemusejí se tím zabývat.

Co když dítě potřebuje „větší" pomoc?
Nabízíme program celodenní péče. Začínáme ráno, po dopoledním vyučování se dětem věnuje vychovatel, psycholog nebo etoped. Výhodou této formy je, že dítě není vytrženo z rodiny, večer se vrací domů, a my jsme díky tomu s rodinou v mnohem uzším kontaktu a můžeme pomoci tam, kde je to nejvíce žádoucí.

Pak ale existuje i třetí forma – tedy pobyt ve středisku…
Jde o dobrovolný dvouměsíční pobyt. S dětmi strávíme dva měsíce a díky tomu je můžeme vidět v běžných každodenních situacích. Děti jsou ve dvou skupinách po šesti, stará se o ně tým pracovníků - psychologové, vychovatelé a učitelé. Čas využíváme k lepšímu poznání dítěte, mechanismu jeho problému a hledáme vhodné způsoby řešení. Děti jsou ve skupině, která připomíná rodinu. Hodně si povídají, jsou si blízké, ale zároveň je tam každý sám za sebe.

Jak moc přísný režim je čeká?
Mají pevně dané hranice. Vědí přesně, co se po nich chce. Snažíme se dětem posílit žádoucí návyky, což je hrozně důležité. Mají možnost přemýšlet o sobě a o svých vztazích, přehodnotit své postoje.

S čím mají dnešní děti největší problém?
Některé děti potřebují posílit své sebevědomí, jiné mají vztahové problémy - neumějí komunikovat s vrstevníky nebo vhodně reagovat na dospělou autoritu. Problém ve vzdělávání mívají často děti s hyperaktivitou. Mnoho z nich přichází také například s tím, že je nic nebaví. Je to ale velmi individuální. Některé děti jsou impulzivní a my jim pomáháme posílit seberegulaci a také zvládat konflikty neagresivním způsobem.

Z čeho tyto problémy plynou?
V podstatě všechno, co tady řešíme, je otázkou narušených vztahů. Ať už je to vztah k sobě samému, vztahy s nejbližším sociálním okolím, nebo s vrstevníky. Vztah k hodnotám a normám, k majetku, věcem, …

Špatné vztahy v rodině můžou být příčinou chování dítěte. Nemělo by se pak vlastně začít u rodičů?
Věnujeme se i rodičům. Pakliže by se dítě vrátilo do stejného prostředí, snadno sklouzne do zaběhnutých kolejí. S rodiči mluvíme o tom, jaké změny by mohli ve svém přístupu udělat. Důležitým partnerem jsou i školy.

Ale jak se změnit?
Zastávám názor, že změna je možná pouze, když se na zlepšení situace podílí celá rodina, respektive dítě i dospělý. Teď je otázka, kdo udělá první krok. Setkáváme se s tím, že když rodiče na typickou situaci zareagují jinak než běžně, dítě je překvapené a může se změnit i jeho chování. Někdy stačí opravu jen trochu upravit svůj přístup.

Co když ani pomoc Návratu nestačí?
Pak je třeba uvažovat o jiných možnostech, třeba péči dětského diagnostického ústavu. Bohužel nejsme servis a dítě není porouchané autíčko, jak říká můj kolega.

Středisko funguje už téměř dvacet let. Mění se problémy, se kterými lidé přicházejí?
Jsem tu poslední čtyři roky, takže mi úplně nepřísluší to hodnotit. Můj dojem ale je, že celkově tématika, se kterou se setkáváme, hrubne. Rozšiřuje se také cílová skupina a děti jsou stále mladší. Oslovují nás i rodiče předškoláků.

Jaké má Návrat plány?
Uvažujeme o tom, že bychom realizovali víkendy pro rodiny. Program by zajišťovali odborní pracovníci. Chceme vytvořit prostor, kde uvidíme, jak spolu rodič a dítě komunikují, na to reagovat a zprostředkovat jim vzájemně pozitivní zkušenost.

To dobré se v dětech může skrývat pod nánosem problémů
Michal Klapal.Mezičlánek mezi diagnostickým ústavem a rodičovskou výchovou. I tak by se dalo mluvit o středisku výchovné péče Návrat, které vede Michal Klapal. Co je vlastně jeho smyslem?  „Aby dítě mělo příležitost zjistit, že je dobré takové jaké je.  Většina dětí k nám přichází s nízkým sebevědomím. Myslí si, že paní učitelka ho nemá ráda, rodiče už nad ním taky zlomili hůl," vypráví Michal Klapal. Děti jsou podle něho často zaneseny návalem problémů a to dobré se skrývá pod tím vším. Často od rodičů slýchá, co všechno jejich dítě provedlo. Z životního příběhu se pak doluje to, za co můžou být na svého potomka hrdí. Tým odborníků se snaží přeznačkovat negativní zkušenost na pozitivní, aby si dítě mohlo samo sebe za co vážit, aby ho okolí mělo možnost ocenit. Většina rodičů dokáže popsat, v čem jejich dítě selhává. Kdo z nich ale ví, v čem je jejich potomek skutečně dobrý?