'Divadlo není pro ty, kteří se bojí myšlení,' říká známý slovenský režisér

Poslední únorové dny budou ve Východočeském divadle Pardubice patřit dvěma premiérám. V budově Městského divadla bude možné navštívit dramatizaci románu Kejklíř z Lublinu, na Malé scéně ve dvoře se zase chystá dětská komedie na motivy biblického příběhu nazvaná Tučňáci na arše.

Obě premiéry spojuje jméno režiséra. Do Pardubic se po více než dvou letech vrací slovenský režisér Marián Pecko, se kterým pardubické divadlo dlouhodobě spolupracuje.

V současné době zkoušíte ve Východočeském divadle inscenaci Kejklíř z Lublinu. Co vás na románu, podle kterého hra vznikla, nejvíce zaujalo?
Nejzajímavější je na románu hlavní postava Jaša Mazur. Isaac Bashevis Singer je vynikající spisovatel, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Kejklíř z Lublinu je román, který lze nahlížet z mnoha úhlů. Hlavní hrdina je muž s nepokojnou duší a srdcem, který si komplikovaně hledá svůj životní prostor. Často to dělá bezohledně, takže i když má dobré úmysly, neuvědomuje si, že ubližuje svému okolí. S herci o tématu naší inscenace neustále diskutujeme. Ale podle mě se nehodí, abychom divákům říkali, co mají cítit. Těším se na to, že vznikne divadlo, které se bude odehrávat v mysli každého diváka, který se přijde na představení podívat.

Kdo přišel s nápadem nasadit na repertoár právě Kejklíře z Lublinu?
Při výběru titulu jsme měli s dramaturgyní Janou Pithartovou volnou ruku. Právě ona přišla s nápadem hrát Kejklíře, já jsem se rozhodl, že to zkusíme, a vedení divadla s naší volbou souhlasilo.

Dramatizace románu vznikala přímo pro pardubickou inscenaci?
Kejklíř z Lublinu už se hrál v Praze či Ostravě. Dramatizace, které byly použity, jsme četli, pak jsme viděli i nějakou polskou, kde z tohoto románu udělali dokonce muzikál. Žádná z nich se nám ale příliš nelíbila, tak jsme si udělali vlastní.

Říkal jste, že na románu Kejklíř z Lublinu je zajímavá hlavní postava. Tuto roli jste svěřil Martinu Mejzlíkovi, se kterým jste s úspěchem spolupracoval třeba na Bláznových zápiscích. Byl pro vás jasnou volbu pro tuto roli?
Nikdy nic není jasné dopředu, takže ani obsazení hlavní role nebyla jasná volba. Vznikalo z dialogu s dramaturgyní této inscenace. Divadlo je týmová práce, a tak by i toto rozhodnutí mělo vzejít z diskuse.

Zároveň s Kejklířem z Lublinu zkoušíte na Malé scéně ve dvoře dětskou komedii Tučňáci na arše. To je poněkud neobvyklé. Jak to stíháte?
Podle mě není velký rozdíl mezi hercem a režisérem. Herec přece také musí dopoledne na zkoušku nové inscenace a pak má večer představení. Navíc v budově Městského divadla zkoušíme asi čtyři hodiny a nemyslím si, že by to bylo až tak vyčerpávající. Tučňáci na arše mi navíc pomáhají relaxovat. Pracuji tam se dvěma herci a dvěma herečkami a ta spolupráce je super. Jsem za příležitost zkoušet dvě inscenace vděčný, protože je to pro mě lepší než čekat dvacet hodin v cizím městě na čtyřhodinovou zkoušku.

Naposledy jste v Pardubicích pracoval na Shakespearově komedii Sen noci svatojánské. Ta se hrála i na Kunětické hoře. V čem je pro režiséra jiné dělat inscenaci v exteriéru?
Hlavně se musí tepleji oblékat, to je velmi důležité. Jinak je to v zásadě jedno. Jako režisér musím vždy pracovat s prostorem, ve kterém se hraje. Genius loci vždy zahrnuji do svých představ o inscenaci a potom s ním také pracuji. Vždy se snažím daný prostor respektovat. Bábkové divadlo na Rázcestí, kde na Slovensku pracuji, má nepravidelnou dramaturgii a jsem tudíž zvyklý na práci v různých prostorech. Musím říct, že mám ale práci v místech, jako je Kunětická hora, rád.

Hodně diváků si jistě u vašich předchozích inscenací, jako byly třeba Romance pro křídlovku nebo Cikáni jdou do nebe, vzpomene na výrazné barevné ladění. Je pro vás výtvarná stránka inscenace hodně důležitá?
Je pro mě důležitá úplně stejně jako všechny ostatní prvky. Ani více, ani méně. Nefavorizuji žádnou složku inscenace, je pro mě stejně důležitý text, pohyb, výtvarná stránka i všechny ostatní věci. Snažím se všechny tyto disciplíny zorganizovat tak, aby to dohromady dávalo význam.

Do pardubického divadla se vracíte poměrně často. Co vás na práci v Pardubicích láká?
Je to už dva a půl roku, co jsem tady zkoušel naposledy, takže to není žádná intenzivní spolupráce. Když ale dostanu pozvánku z Pardubic, tak se nerozmýšlím, jestli ji mám přijmout, protože už tady znám herce a vím, do čeho jdu.   Mám tu hodně přátel, mám prostor na zkoušení a věci, které se dohodnou, vždycky platí. Je pro mě důležitý pocit, že herci, se kterými pracuji, mi důvěřují. Proto se sem vracím rád.

Liší se práce v klasickém repertoárovém divadle od toho, co děláte na Slovensku?
Liší se především tím, že ve Východočeském divadle vždy platí to, co stojí na fermanu. Platí všechny termíny, což je pro mě samozřejmě zavazující. Hned po zkoušce se scéna zbourá a večer se hraje jiné představení. Je úžasné, že je v Pardubicích každý večer plné divadlo. Já musím tudíž svoji práci zvládnout tak, abych nějak nenarušil chod divadla.

Vzpomínám si na vaši inscenaci kontroverzní hry Vítězství, kterou odborníci oceňovali, ale diváci, patrně kvůli mnoha vulgarismům, z divadla často o přestávce odcházeli. Co jste na to říkal?
Přišlo mi to pokrytecké. Vždyť divadlo není realita, je to dohodnutá hra a pokud jsou tam použity nějaké jazykové prostředky, tak to má svůj význam. Pokud nějaká vulgární slova v inscenaci zazní, tak mají svoje opodstatnění. Například jsou tam proto, abychom si je konečně uvědomili. Vulgarismů máme kolem sebe tolik, že už je ani nevnímáme. Ale když zazní v divadle, tak si je uvědomíme. Divadlo vždy bylo chrámem myšlení. Divadlo není pro ty, kteří se bojí myšlení. Reakce diváků mě tehdy zklamala. Ale překousl jsem to a jdu si dál svou cestou.