'Do Grandu bych vrátil společenský sál,' říká architekt Miroslav Řepa

Stavby významného pardubického architekta Miroslava Řepy najdete nejen v jeho rodném městě, ale třeba i na kanadském ostrově Newfoundland nebo v japonské Osace. V mládí přitom po studiu architektury nijak netoužil. Více ho lákala kariéra v oblasti diplomacie či gastronomie. Vše změnila až revoluce v únoru 1948…

K architektuře jste měl vztah už od dětství, jelikož váš otec byl významným architektem. Měl jste také jiné plány, nebo jste vždycky chtěl studovat právě architekturu?
Mým životním přáním původně nebylo jít ve šlépějích mého otce. Pomýšlel jsem spíše na diplomatickou dráhu nebo jsem uvažoval, že bych navštěvoval hotelovou školu ve švýcarském Lausanne a poté pracoval v oblasti gastronomie. Jenže poté přišla únorová revoluce v roce 1948, a to byl konec podobných nabídek. Takže hospodský ze mě není. (smích) Ale diplomacii jsem často využil při pořádání různých výstav a společenských akcí. Snad jsem v tomto ohledu uspěl. Usuzuji tak z faktu, že jsem ve společnosti vítán a snažím se být vždy příjemným společníkem.

V roce 1965 jste byl jedním z projektantů československého pavilonu na světové výstavě v kanadském Montrealu. Jak jste se k této významné práci vlastně dostal?
Ptáte se mě na to zrovna ve chvíli, kdy skončilo výběrové řízení na autora českého pavilonu v Miláně roku 2015. Při vybírání nejlepšího návrhu se mi samozřejmě vrátily vzpomínky na Montreal. Jen mě mrzí, že jsme nejlepší návrh vybírali ze tří projektů, zatímco náš koncept, který jsme připravili s Vladimírem Pýchou, musel uspět v konkurenci 102 návrhů. Dostal jsem se k tomuto úkolu jako mladý kluk, bylo to všeobecné překvapení. Bylo to jedno z nejkrásnějších období v mém životě, kdy jsem celé tři roky pracoval v Kanadě.

V devadesátých letech jste dělal kurátora významných výstav Josipa Plečnika a Deset století architektury na Pražském hradě. Jaká byla vaše cesta k této funkci?
Jednoho dne mi volali z Pražského hradu, že by se mnou rád mluvil tehdejší prezident Václav Havel. On chtěl na Hradě uspořádat Plečnikovu výstavu a dostala se k němu informace, že byl v České republice architekt, který u Josipa Plečnika studoval a pracoval, a jehož syn by se mohl stát kurátorem výstavy. Být kurátorem není práce tvůrčí, ale je to organizačně velice náročná funkce. S odstupem času se domnívám, že Plečnikova výstava byla přelomová – Hrad se totiž na přání Václava Havla otevřel veřejnosti. Poté jsem dostal nabídku, abych uspořádal také výstavu Deset století architektury, na kterou se dodnes všude vzpomíná. Byla to celostátní akce velkého kulturního významu. Lidé se díky ní dostali i do prostor, které nejsou běžně veřejnosti přístupné. I když to bylo někdy fyzicky náročné, tak si vážím těch osmi let, které jsem prací na Hradě strávil.

Jak moc se změnilo povolání architekta od padesátých let, kdy jste studoval, až do dnešní doby?
Doba se hodně změnila. V padesátých letech každého absolventa architektury postavili před otázku, zda vstoupí do komunistické strany. O mně se vědělo, že do strany nevstoupím, a tak mi bylo nabídnuto pouze místo pomocného architekta. Já jsem naštěstí brzy udělal zkoušky na Akademii výtvarných studií v Praze a šel jsem dál studovat. Mladí architekti se v té době mohli uplatnit především ve veřejných soutěžích. Když jsem ovšem končil svou práci na mém milovaném Městském divadle v tehdejším Gottwaldově, tak se všichni těšili, že tam zůstanu – u stejného stolu a ve stejné kanceláři, jen budu místo divadla projektovat vepřín nebo bytovky. To bylo ale pro mě nepřijatelné. Raději jsem odešel do Prahy, kde jsem vyhrál konkurz na to, abych postupně vedl rekonstrukce všech tří scén. Změna v povolání architekta spočívá v tom, že dnes absolvent může vlastně všechno – může soutěžit nebo nabízet své služby. Dnešní architekti jsou mnohem svobodnější, ovšem každý rok vychází ze škol tolik architektů, že nechápu, jak se mohou všichni uživit.

Na svém kontě máte celou řadu staveb či rekonstrukcí. Na kterou svou práci jste nejvíce pyšný?
Už jsem zmiňoval zlínské divadlo, což byl můj první projekt, který jsem dělal ještě se svým otcem. Je to má srdeční záležitost a pořád se tam rád vracím. Ta stavba je navíc stále v dokonalém stavu. Vzpomínám také na zmiňovaný montrealský pavilon, který byl přemístěn na ostrov Newfoundland, kde dodnes funguje jako kulturní středisko. Rád vzpomínám také na rekonstrukci Východočeského divadla v Pardubicích, které plní svoji funkci kulturního stánku na sto procent.

Dost se mluví o tom, že ve vašich rodných Pardubicích se v předchozích letech stavělo hodně živelně, a tak některé stavby působí jako „pěst na oko". Co vy jako architekt říkáte na kontroverzní stavby v centru města?
Tím nejhorším příkladem je budova ČSOB Pojišťovny na Masarykově náměstí, která je výsměchem architektuře. To je tak velký omyl, že když do Pardubic přijedou teoretici architektury, tak se nestačí divit, kolik nápadů ze staveb realizovaných jinde ve světě tento objekt skrývá. Na místě Veselky vyrostlo Magnum, které uzavírá třídu Míru. Někomu se může líbit více, někomu méně, ale ta stavba dává třídě Míru charakter, který v minulosti měla. Co se týče AFI Paláce, tak to je architektonicky špatná stavba, která má ale bezvadný interiér, a také výborně plní svou funkci. Dnes není centrem Pardubic ani Pernštýnské náměstí ani třída Míru, ale vše se soustředí do okolí AFI Paláce. Je tam čisto, příjemná atmosféra, obchody a kavárny na stejné úrovni jako v Praze. Jen mě mrzí, že tento objekt stojí na Masarykově náměstí, které už ale nikdy náměstím nebude.

Není vám jako Pardubákovi líto, jak dopadla některá místa, jako je třeba Grand nebo Tyršovy sady, která kdysi byla centrem společenského života?
Bylo slíbeno, že loni na podzim začne rekonstrukce třídy Míru a Tyršových sadů. Bohužel se ale nestalo nic a myslím, že lidé se na podzim při komunálních volbách budou ptát, kde zůstaly všechny ty sliby… Pardubice i Hradec Králové jsou statutární města a když se podívám, co se za posledních 15 let realizovalo v Hradci a co u nás, tak je můj smutek i kritika na místě. Čekám, kdy už konečně někdo praští do stolu a řekne, že takhle to dál nejde. Grand po své opravě docela fungoval, ale když ho dnes srovnáte s AFI Palácem, tak jsme v úplně jiném století. Víte, jaké by bylo moje přání? Celý Grand znovu vybourat a vrátit tam opět společenské prostory. Chtěl bych, aby Pardubice měly alespoň jeden společenský sál a nemuselo se vše odehrávat v Ideonu, tedy v lázních, které jsme s mým otcem vyprojektovali.

Za poslední roky se skutečně moc nových staveb nezrealizovalo. Plány na ně ale existují. Viděl jste návrhy projektů, jako je oprava třídy Míru, přednádraží nebo pomník Jana Kašpara? Jak se vám líbí?
Kdybych byl projektantem třídy Míru, tak bych už asi nervově nevydržel žabomyší války o to, zda bude tato ulice pěší zónou nebo ne. Výsledek, kdy budeme mít pěší zónu, na které je zachovaná veřejná doprava, je zase dokladem toho, že vedení města nedokáže bouchnout pěstí do stolu. Vždyť každé malé město má kouzelné pěší zóny. Jinak je ovšem rekonstrukce třídy Míru vyprojektována dobře. Přednádraží je v současné době předmětem nových jednání, začíná se vlastně od začátku. Nejsem projektant dopravních staveb, ale samozřejmě mám svůj názor na to, jak by měl vypadat prostor před budovou vlakového nádraží, které vyprojektoval můj táta. Je zajímavé, že na památník Jana Kašpara není jednotný názor ani mezi architekty. Některým se líbí stéla, která vyhrála architektonickou soutěž, zatímco jiní si myslí, že by byla lepší figurální plastika. Stéla je architektonicky a designově velmi čisté řešení, ovšem lidé si mohou říci, že ve městě vyrostl jen další stožár.

Jakou stavbu v Pardubicích byste ukázal turistovi, který by do města zavítal?
Určitě bych ho nejprve vzal na Pernštýnské náměstí, to je krásný historický celek, který je dobře udržován. Potom musím pochválit zámek, který se z rozvalin stal krásně rekonstruovaným objektem. Ze třicátých let tu máme krásné Komenského náměstí, které je spojené se jménem architekta Ladislava Machoně. Neofunkcionalistická stavba vlakového nádraží dodnes výborně slouží, ale už by potřebovala celkovou rekonstrukci. Rovněž musím zmínit vilky v okolí Matičního jezera, které táta projektoval kolem roku 1928 a které vstoupily do historie.

Věnujete se v současnosti ještě architektuře nebo už si jen užíváte odpočinku?
Myslím, že už mám právo na to, abych rekapituloval nebo dělal různé drobnosti. V poslední době jsem se podílel třeba na rekonstrukci tří prodejen uvnitř pardubického nádraží, které podle mého názoru ten prostor velmi zkulturnily. Občas se zhostíme také malých úkolů, jako jsou projekty rodinných domů nebo úpravy interiérů. Na to mi stačí vládnout tužkou, s počítačem jsem se nikdy učit nezačal.

Očima blízkých

Miroslav Petráň:
,,Znám se s ním strašně dlouho. Je příkladem toho, kdy je rodinná tradice zárukou kvality. Jeho otec Karel byl nejúspěšnějším architektem v tomto městě. První vzpomínku na Miroslava Řepu mám z doby, kdy si ho investor přizval, aby zhodnotil jeden můj projekt. Byl tehdy velmi seriózní, od té doby s ním mám velmi dobré vztahy. Jeho největšími architektonickými úspěchy byly pavilon v Montrealu a divadlo ve Zlíně, které jsem měl možnost dvakrát navštívit. Dělal také skvělé interiéry. Úspěšně ovšem působil i v mnoha organizačních funkcích, a to vše dává dohromady neuvěřitelný životní příběh. Navíc má i velký smysl pro humor a je skvělým vypravěčem."

Milan Košař:
„Pana architekta Řepu znám dlouho. Vážím si jeho zkušeností a myslím, že ten respekt je vzájemný. Jeho dílo v Pardubicích není až tak rozsáhlé, většinou působil spíše v Praze, ale v Pardubicích dělal třeba rekonstrukci Východočeského divadla. Často se však setkávám s tím, že si lidé spojují se jménem Miroslava Řepy i stavby jeho otce Karla."

Aleš Klose:
„Mám obdiv k jeho ohromné vitalitě a životnímu elánu. Je ohromné, že ani v tomhle věku neztratil tvůrčí schopnosti a je stále činný ve svém oboru. Navíc na mě vždy působí velmi optimistickým dojmem. Obdivuji také, že jako absolvent staré školy umí používat rétoriku. Hodí se mu to při prezentaci jeho projektů. Dokáže totiž své dílo s noblesou obhájit, to už dnešní architekti příliš neumí."