Pověstných patnáct minut slávy, o kterých se s nadsázkou říká, že je prožije každý? V případě Jana Vančury je to opravdu velmi slabá káva – ani patnáct let není dost velké číslo, aby člověk vystihl běh jeho života.

S folk a country kapelou Rangers, která si během své existence chvíli říkala (a nyní zase říká) Plavci, prožil v podstatě celý svůj život. Vznikla v roce 1964 a velmi brzy ji potkala velká sláva. Vydala více než čtyřicet alb, za které posbírala dlouhou řadu zlatých a platinových desek za miliony prodaných nosičů, i v dobách socialismu vydatně koncertovala v Jižní Americe, Austrálii, Kanadě… Nebyl tady v té době opravdu nikdo, kdo by je neznal. Hráli i dvakrát denně, měli peníze, slávu, ženy, dveře otevřené…

Původní sestava Milan Dufek, Antonín Hájek, Mirek Řihošek, Jan Vančura a Jiří Veisser ovšem netrvala věčně.  Antonín Hájek na konci 80. let podlehl zákeřné nemoci, pár let na to se Milan Dufek se utopil v Kolumbii. Život si začal vybírat daně za tu velkou slávu, za úspěch, za místo na výsluní…

Janu Vančurovi bude za pár týdnů sedmašedesát. Nedávno se se svojí třetí manželkou Evou a dvěma nedospělými syny přestěhoval do Hradce Králové. Bydlí kousek od břehu Orlice, v centru města si otevřel radiokavárnu Šťastná nota, stále koncertuje s Plavci ve zbrusu nové sestavě a o svém životě, slávě, fackách, pádech, víře i plánech mluví poctivě, často se zavřenýma očima, a působí dojmem člověka plného nadšení a radosti. „Konečně žiju něco normálního," cituje často svojí ženu.

Zdá se mi, že teprve nedávno jsem v nějakém časopise viděla fotografie vašeho překrásného kruhového domu nedaleko Prahy – a teď je z vás najednou Hradečák. Žijete tady už od loňského podzimu. Co vás sem přivedlo?
Dům, o kterém mluvíte, byl opravdu výjimečný. Povedl se a dokonce posbíral i několik ocenění od architektů a designérů. Ale to už je pryč. Mezitím jsme sedm let žili v Trutnově. Do Hradce nás přivedly vlastně naše děti. Starší, šestnáctiletý syn skončil základní školu a po dlouhém hledání na internetu nám oznámil, že by chtěl studovat v Hradci na jazykovém gymnáziu, které má skvělé jméno, ale nerad by byl někde na internátu nebo na privátě sám. To byl začátek našeho přemýšlení. Netrvalo dlouho a začali jsme tady hledat bydlení pro celou rodinu, protože mladší třináctiletý syn i moje manželka byli nadšeně pro. A já taky – v Hradci jsme 
s Plavci mnohokrát hráli a já si pokaždé říkal – v tomhle městě bych jednou hrozně rád žil.

Na české poměry jste velmi stěhovavý člověk. Neznám nikoho, kdo by vždy po pár letech i s rodinou zvedl kotvy a šel o sto kilometrů dál… Hradec Králové je váš kolikátý domov?
Čtrnáctý? Nevím, zhruba tak nějak.

Ve dvaceti se to dá pochopit, ale vy ani dnes nemáte potřebu pustit někde kořeny, budovat, mít nablízku staré přátele?
Asi rozumím tomu, co máte na mysli, ale já to cítím jinak. Tu potřebu zapustit kořeny 
a připoutat se k jednomu místu jsem nikdy neměl. Možná je to tím, že díky Rangers jsem ještě před dvacítkou naskočil do rychlého vlaku a byly doby, kdy jsem snad ani nevěděl, kde mám domov. Roky jsem strávil po koncertech a pak v různých hotelových pokojích. Hráli jsme často i dvakrát denně, jeli jsme z koncertu na koncert, mnoho let. Nemám proto problém opustit jakékoliv místo. Postavil jsem několik domů 
a pak je zase opustil.

Jste bohatý muž.
Myslíte? Na všechny jsem si vzal hypotéku. Mám prostě rád nové možnosti, nové výzvy, nová místa.

Neztrácíte tím stěhováním  staré přátele?
Staré přátele – těch člověk 
v životě nemá mnoho. Kdo tvrdí, že jich má mnoho, buď 
v tom má chaos nebo je mu co závidět… S mými  skutečnými přáteli je to tak, že se nemusíme vidět denně, aby to přátelství fungovalo. Naše stěhování nemá s kvalitou a trváním skutečných přátelství nic společného.

V Hradci jste si před pár týdny 
v budově rozhlasu otevřel radiokavárnu jménem Šťastná nota. Jaké místo byste  z ní rád vybudoval?
Strašně rád bych tady vytvořil jakési místo pro volné setkávání muzikantů, místo pro muzicírování, na kterém je důležitá nikoliv forma, ale obsah. Několik takových večerů už se tady uskutečnilo a každý z nich mě nějak oslovil. Užil jsem si to. Hrál tady například Mário Bihári, skvělý muzikant, který je v současné době součástí sestavy Plavců. Hrál tady Miloš Dvořáček, kterému ta kytara hraje v ruce, jenom když na ni sáhne… Lukáš Pelc, Jakub Racek, Irena Budweiserová… Ti všichni už tady hráli a jsem rád, že přijali moji nabídku.

Domovů jste v životě vyměnil mnoho, ale osud máte jeden: skupinu Plavci, respektive Rangers. Letos jí je padesát. Byli jste od konce šedesátých letech jednou 
z nejúspěšnějších domácích kapel, alespoň pokud jde soudit podle prodaných desek a vyprodaných koncertů. Co vám ty časy velké slávy daly – a vzaly?
Jak tohle shrnout do několika vět… Daly nám opravdu velmi výrazně pocítit úspěch, popularitu, to, čemu se říká sláva. Užívali jsme si to se vším všudy, ale abych ve vás nebudil zbytečné představy – na začátku jsme hráli za pivo 
a párek a bavilo nás to, později už za nějaké peníze a bavilo nás to stejně. Neměli jsme žádné hvězdné manýry, byli jsme vděční za každou možnost, za každou nabídku, za každé pozvání. Navíc těžko asi vysvětlit někomu, kdo tohle všechno  nezažil – lidi na našich koncertech i ti, které jsme potkávali, nám dávali strašně moc energie tou pozitivní odezvou, reakcemi… Byly to nádherné časy. Velkým bonusem byly také zážitky z cest. Projeli jsme snad šedesát zemí. A všude jsme samozřejmě hráli. Jenom autem jsme najezdili tři miliony kilometrů.

Druhá část mojí otázky zněla 
– … a vzaly.
Já vím. Tak už to chodí, že mince mají i druhou stranu. Řekl bych, že ty náročné 
a krásné časy se u většiny 
z nás podepsaly na zdraví. Já jsem měl určité životní období, asi deset let mezi dvacítkou a třicítkou, kdy jsem v podstatě pil první ligu. Takzvaně jsem se každý večer vnořil do koňaku. A pak mi došlo, že vlastně piju jenom proto, že se mi po večerech nedostává jiné činnosti. Tak jsem toho nechal. Život muzikantů je zvláštní. Když hrajete, tak po dvouhodinovém koncertě nemůžete vlézt do postele a spát. Tělo
i mysl jsou rozpumpované, usnout nejde. Navíc jste v cizím, často neznámém městě. Tak co – tak jdete do hospody 
a tam se voda nepije. Měl jsem kliku, že jsem nebyl závislý, jenom jsem tak chlastal z dlouhé chvíle. Nedalo mi moc práce toho nechat.  Stejně to bylo 
i s kouřením.  Vrátil jsem se pak ke sportu, hlavně k tenisu, který mě baví dodnes.

Řekla bych, že jste měli velkou kliku, že v době vaší největší slávy u nás v podstatě neexistoval bulvár.
Nejspíš ano. Velkou kliku.

Myslíte si, že i vaše dvě předchozí manželství padla za oběť slávě?
Možná to tak bude. Moje první žena Melánie byla v té době jednou z nejúspěšnějších českých manekýn, dělala velkou kariéru a moc jsme se nevídali. Navíc jsme neměli děti, tak ten vztah nějak postupně vyšuměl. Z druhého manželství mám syna, kterému je dnes šestadvacet, je to skvělý chlapík. Jsem na něj velmi pyšný. Scházíme se, on má rád moje dva mladší syny a oni jeho… Je to fajn.

Působíte na mě jako člověk, který používá stejným dílem hlavu 
i srdce, má hodně energie a prožívá šťastné období svého života. Je to tak?
Nejspíš ano.

Mluvili jsme o hezkých věcech, které vám život nadělil, o dani, kterou jste za to zaplatil – a co připsané úroky? Co důležitého vás život naučil?
V první řadě si nesmírně vážím svojí rodiny. A svojí ženy Evy, se kterou jsme už dvacet let. Musel jsem si ji zasloužit. Poprvé jsem ji uviděl na nějakém koncertě, měla úžasné červené šaty a já přes kamarády sháněl její telefonní číslo. A oni mi řekli –  Tak na ni zapomeň. To je strašně fajn a hodná holka, ta si zaslouží někoho lepšího než jsi ty. Ale já se nevzdal a dnes máme krásnou rodinu, která je pro mě opravdu vším. Našim dvěma synům dokonce často a rád posluhuji do té míry, že mě Eva okřikuje. Prostě si strašně vážím a užívám toho, že je můžu vidět vyrůstat, vyvíjet se, povídat si s nimi a trávit co nejhezčí chvíle každý den.

Příběh zkroceného bohéma.
Trvalo mi, než jsem se s nepoznanou životní rolí vyrovnal. Když se nám narodil první syn a tři roky po něm druhý, pocítil jsem tu zodpovědnost už nejen za sebe, ale za svoji rodinu, dítě, děti… Mluvil jsem o tom se svojí ženou: o tom nepoznaném strachu, o tom, jaké břemeno cítím, abych je nezklamal a uměl je zabezpečit 
a postarat se o ně a tak dále, 
a ona mě tenkrát vyslechla
a  řekla: Tvůj život do padesáti byl prostě opereta. Teď konečně žiješ něco normálního. Ona je velmi moudrá žena, měla pravdu. Do padesáti byl můj život prostě opereta – a teď konečně žiju něco normálního. Tuhle větu si často připomínám a žiju prostě normální život. Moc mi to pomáhá. A taky neotřesitelná víra, že ať se stane cokoliv, jedinou myšlenkou nepřipouštím špatnou variantu. Prostě jdu dál.

Vizitka
Hudebník Jan Vančura v kavárně Českého rozhlasu Hradec Králové.Jméno: Jan Vančura
Datum narození:
4. dubna 1947
Stav:
Ženatý
Rodina:
Manželka Eva a dva synové. Z předchozího manželství mám ještě jednoho, dnes už dospělého syna.
Vzdělání:
Životní.
Koníčky:
Rodina a hudba.
Oblíbená kniha:
Cokoliv od Bohumila Hrabala.
Nejoblíbenější film:
Když je nejhůř, mysli na jahody… To je film, který teprve bude natočen podle skvělé stejnojmenné knížky, kterou nedávno napsala moje manželka Eva.
Oblíbený televizní pořad:
Sportovní přenosy.
Oblíbená muzika:
Každá dobrá. Při nejlepší vůli na to neumím odpovědět jednoduše – kdybych se do toho pustil, popsali bychom celé noviny.
Životní krédo:
Svoboda.
Nejoblíbenější historická osobnost:
Emil Zátopek. Dnes mě mrzí, že jsem s ním nemohl strávit více času.
Osobnost, kterou pohrdám:
Nepohrdám nikým.
Nejoblíbenější jídlo a pití:
Mořské plody a rulandské šedé.
Nejdůležitější rada, kterou jsem v životě dostal:
Zachraň se sebeláskou.
Nejkrásnější místo, které jsem 
v životě navštívil:
Karibik.
Co jsem se dodnes nenaučil:
Zeptat se, kolik to bude stát.
Šetříte si na důchod?
Ano, pracuju.

Očima blízkých

Helena Vondráčková, zpěvačka:
„Honza je v mých očích nesmírně pozitivní, slunečný a optimistický člověk s naprosto nepřehlédnutelnou barvou hlasu.  Známe se velmi dlouho nejen v souvislosti s muzikou – léta jsme se potkávali i na tenisových turnajích a taky jsme procestovali kus světa s Amforou. Patří mezi naše rodinné přátele, kteří nás nikdy nezklamali a o kterých vím, že jsou ochotni kdykoliv pomoci. Nedávno mě Honza pozval na takový komorní koncert Plavců v pražském Divadle U hasičů – měl s sebou i celou svoji rodinu, oba syny a paní Evu… Bylo to moc milé setkání po letech. Doufám a věřím, že se mu v jeho novém domově v Hradci bude líbit."

Irena Budweiserová, zpěvačka kapely Plavci:
„S Honzou Vančurou se známe hodně dlouho, ale poznáváme se blíže, až během posledního roku, kdy jsem přijala nabídku vystupovat s nově sestavenou skupinou Plavci. Za tu nabídku a důvěru jsem mu vděčná, ale na druhou stranu si to on určitě také dobře rozmyslel. Mohu zodpovědně říct, že Honza je: pilný, správně neklidný, stále zvídavý, má mě rád, respektuje mě a zpívá líp než dřív (když býval v kapele za ženskou). Mohl by mě však častěji pustit ke slovu, měl by řídit pomaleji auto a nevyhrožovat, že mi dá při jízdě pytel na hlavu, měl by se vyhýbat úrazům, abych s ním nemusela na zájezdech do nemocnice.  V každém případě by nám všem měl vydržet s takovouhle energií a optimismem co nejdéle. Dej mu Pán Bůh hodně zdraví."

Petr Nárožný, herec:
„S Honzou Vančurou se znám od roku 1968. Tehdy jsem přišel ke kapele Rangers – mně bylo třicet, klukům v kapele dvacet. Honza byl nejmladší, ale taky nejvýraznější osobnost mezi nimi, a to nejen svojí impozantní výškou a tehdy také váhou. Měl totiž zvláštní vysoce posazený hlas, o kterém ctěný Leo Jehne napsal, že amatérské  ucho ani nepostřehne jeho přechod do falzetu. S Honzou a Rangers jsme tehdy žili takříkajíc velmi natěsno, vlastně každý den jsme měli koncert a po večerech se pak vydatně veselili… Tady bohužel nemohu sloužit konkrétními příklady, protože – jak už to chodí – to nejlepší zůstane navždy utajeno. Ale nebylo to jen prosté flámování. Honza je člověk s bohatou fantazií a smyslem pro humor, takže pobýt s ním byla velká radost a inspirace.  Když jsem pak od kapely odešel, Honza se na mě strašně zlobil. Dnes, po letech, vím, že hlavně proto, že mě měl hodně rád a mrzela ho ztráta našeho intenzivního přátelství. Ohlédnu-li se zpátky, pak musím říci, že osm let v Semaforu a pět let s kapelou Rangers byly nejlepší roky mého života."

Miloš Dvořáček, muzikant:
„Honzu si pamatuju z dob, kdy jsme se tak nějak letmo potkávali na koncertech a festivalech – Honza hrál s Rangers, já s Kantory, ale nikdy jsme si snad nevyměnili dlouhou větu. A nedávno jsem byl na procházce u Divadla Drak a přede mnou Honza – já myslel, že mě šálí zrak. A dozvěděl jsem se, že je z něj čerstvě Hradečák a jsme skoro sousedi! Těší mě, že se pustil do té své hudební kavárny Šťastná nota na břehu Labe – moc bych si přál, aby se z ní vyklubalo místo, které v Hradci zatím tolik chybí: místo, kde se můžou pravidelně potkávat muzikanti několika generací. Místo pro takové odpolední čaje, které nám zmizely ze života. V Hradci je totiž spousta skvělých muzikantů a kapel různých žánrů, starých i mladých – a když se můžou potkat na tom improvizovaném pódiu, je to  velká inspirace a radost. Pár takových hraní jsem ve Šťastné notě teď zažil a byla to paráda. Honza je pro mě malý hravý kluk v těle dospělého chlapa a jsem moc rád, že ho tady v Hradci máme."