'Doufám, že Jan vyleze ze své chajdy a přijde se na Medvědy podívat'

Pátou premiérou sezony si Klicperovo divadlo otevřeně řeklo o velkou debatu. V sobotu večer ve Studiu Beseda uvedlo inscenaci Medvědi, kterou podle původního scénáře Simony Petrů s hrstkou herců Klicperova divadla nastudovala režisérka Anna Petrželková.

Medvědi nejsou samozřejmě nikdo jiný než Nedvědi: Jan a František (dnes bezmála sedmdesátiletí), bratři s kytarou, kteří nezanedbatelnou  část dvou generací zasáhli svou poetikou táborových ohňů, kultem kamarádství, přátelství na život (v přírodě) a na smrt (těch, kteří těm prvním nerozumějí, a kterým je dobře i ve městě, bez celt a spaní pod širákem).

Tramping byl pro generace vyrůstající za socialismu prostě fascinující fenomén. „Hnutí vzniklo ze skautingu, ponechalo si jeho principy o pravdě, přírodě, lásce a přátelství, ale zbavilo se organizovanosti a hierarchie a zůstalo jen svobodným vláním v přírodě, což se mi začalo líbit," řekla k tématu, které si pro svoji hru zvolila, scénáristka Simona Petrů.

Třicetiletá režisérka sáhla po scénáři s podobným viděním: zaujala ji neutuchající potřeba kýče, kterou lidé měli – a stále mají. Nad jednoduchostí písní se stále znovu a znovu dojímají –  a spojuje je to. Fascinovalo ji, že dva úplně obyčejní chlapíci „od vedle" dokázali nadlouho v posluchačích vzbudit dojem své neobyčejnosti a dokonce výjimečnosti. „Medvědy vnímám jako nepoučitelné snílky, co se pro samý strach neodvážili dospět," řekla v této souvislosti Anna Petrželková.

Po Štěpánce Haničincové, strýčku Jedličkovi a Dádě Patrasové jsou tak Nedvědi (Medvědi) dalším fenoménem, které se ve svých inscenacích posledních let snažila odkrýt – od podstaty až po důsledky.

Medvědi budou po celou dobu své přítomnosti na repertoáru Klicperova divadla docela jistě tématem k velké debatě: do hlediště (včetně toho sobotního, premiérového) se totiž vydala a vydá nejen generace, která poetické řádění Nedvědů na Portách a na Strahově nezažila, ale také spousta lidí, kteří mají během představení neovladatelnou potřebu zpívat si Stánky  společně s herci na jevišti (Stánky, mimochodem, před mnoha lety, v jednom z prvních rozhovorů v roli první dámy, uvedla jako svoji nejoblíbenější píseň sama Lívia Klausová). Jednoduše proto, že Stánky už spoustu let  milují a jedou si je pro dobrou náladu i doma,  z desky.

Anna Petrželková společně se Simonou Petrů prostě spoustě lidí sáhly na rodinné stříbro: na myšlenky, které korespondovaly s dospíváním a všemi jeho nástrahami, a NĚKDO (rozuměj Nedvědi), je tehdy chápal. A sáhly taky na pocity, kdy za socialismu lidé nemohli číst Blatného nebo Zahradníčka bez toho, že by riskovali přinejmenším vyšetřovací vazbu – a NĚKDO (rozuměj Nedvědi) jim dával naději, sdílení a alternativu.

Anna Petrželková v našem rozhovoru, který vznikl těsně před sobotní premiérou, mimo jiné řekla větu: „Doufám, že Jan vyleze ze své chajdy a přijde se na Medvědy podívat." Po sobotní premiéře Medvědů si myslím, že pokud Jan vyleze ze své chajdy a přijde se na Medvědy podívat, a uvidí sám sebe, jak si s rozepnutým poklopcem užívá plnohodnotný sex se svojí kytarou, a spatří taky Zoru Valchařovou – Poulovou, jak v roli vášnivé kotlíkářky na jevišti vydatně ždímá svoje béžové kalhotky, vyhledá (ač sám vzděláním psycholog) služby krizového centra.

Společně se scénáristkou Simonou Petrů už máte za sebou úspěšný projekt v brněnském Divadle Husa na provázku, inscenaci P.Š.T.! aneb Pohádkáři (Post šoková terapie), pro níž jste si zvolily za téma domnělé idoly dětského publika.
To bylo zhruba před dvěma  lety. Před lidmi tenkrát ožili strýček Jedlička, Štěpánka Haničincová a Dáda Patrasová. A jejich životní peripetie . Jejich osudy jsou plné smutku, paradoxů a hlavně absurdit. Dějiny národa se tady projektovaly do tří životů, ale i celých generací. Byla to terapie pro všechny zúčastněné. Dětství jako noční můra, ze které jsme se ještě tak docela nevzpamatovali. Celkem drasticky totiž může inscenace diváky upomenout k jejich vlastnímu dětství, pomůže jim pochopit, za co všechno tak úplně nemohou, z čeho se možná viní zbytečně, odkud se v jejich životech vzal kýč. 
A proč Štěpánka Haničincová i přes veškerou dobrotu musí skončit v pekle. Ne všechny dobré úmysly hned dláždí cestu do nebe.

Proč vás tihle podivíni, dosud žijící přinejmenším v myslích dětí a čerstvě dospělých lidí, tak lákají?
Je tam spousta tajemství. Úplně na začátku byla fascinace strýčkem Jedličkou a jeho neotřesitelným postavením v myslích jeho pamětníků. Naše generace měla Dádu. Působila na nás stejně záhadně a rozporuplně. Od jakéhosi intuitivního tíhnutí k tomu roztouženému ďábelskému kýči, až po podezření z absolutního rutinérství. A co teprve obecně známá pravda 
o Strýčkovi, který přesto, že dětem zasvětil život, tak je vlastně nenáviděl? Ta na nás působila jako magnet. Nakolik je odpustitelné schovávat se za děti na útěku před vlastním zoufalstvím? Nakolik se svět dětské zábavy vlastně týká dětství, a kdy se stává pouhou autoterapií? A jaké škody to dokáže napáchat? Ať  je původní úmysl dobrý nebo ne, náš zničený vkus to už nikdy nespraví. A představte si, že v nás po tom všem ještě dodnes vzbuzují něhu…  Dětství je záhadná komnata.

Další scénář Simony Petrů, 
o bratrech Nedvědech,  jste se rozhodla režírovat právě 
v Hradci Králové, v Klicperově divadle. Proč právě tady?
Na začátku byla nabídka Davida Drábka (umělecký šéf Klicperova divadla – pozn. aut.) Klicperovo divadlo jsem znala samozřejmě už dřív jako soubor mimořádných kvalit. Navštěvuji festival Divadlo evropských regionů celkem pravidelně. Původně jsem myslela, že tenhle troufalý nápad potřebuje nějaké menší divadlo punkového typu, k čemuž má Klicperovo divadlo daleko, ale nenadálým nadšením dramaturgyně divadla Jany Sloukové a  Davida Drábka věci nabraly jiný směr.

Zkoušeli jste přesně šest týdnů, od 7. ledna. Jak se vám s herci Klicperova divadla, se kterými jste se dříve při práci nikdy nesetkala,  pracovalo?
Skvěle. Měli pro můj poněkud chaotický a intuitivní způsob práce pochopení. Jsem jim za to nesmírně vděčná.  Zpočátku jsme se trochu potýkali s textem, ale všichni byli naštěstí velmi trpěliví.

Podle všeho, co jsem o vás četla, jste typ režiséra, který naslouchá hercům, a nechává prostor jejich vnímání role. Doznal scénář Simony Petrů díky tomu naslouchání během zkoušek nějakých změn?
Ano, protože jsme zjistili, že svět i jednotlivé životní události bratří Nedvědů výmluvněji vystihnou některé jejich písňové texty spíš, než sebelepší dlouhosáhlý monolog. Hodně jsme tedy krátili. Celý text je vlastně koncentrát původního scénáře.

Na jevišti se objevují herci nejméně dvou generací. Když pominu dva dětské herce, tak jména jako Jan Sklenář, Jan Vápeník, Lenka Loubalová, Jakub Tvrdík, Zora Valchařová-Poulová,  Marta Zaoralová, Vojtěch Dvořák,  Lubor Novotný, musejí mít sami, ve svém osobním životě, v různých dobách, různé zkušenosti s vnímáním kultu bratří Nedvědů. Narazili jste během zkoušek na nějaká překvapení tohoto druhu?
Někdo tu svou kotlíkářskou dušičku má načechranou víc, někdo míň. Někteří měli pro lesní romantiku větší pochopení než jiní. To nás myslím bavilo – vzájemně se pozorovat. Jak se třeba umí Lenka Loubalová upřímně dojmout, když zní Spirituál kvintet a jak Janě Sloukové zářej voči, když kluci rozeznívaj ty svý sladký dřeva. A že u Valchařů i Poulů se místo igelit říká idělit! To vám bylo s těmi trampy spousta legrace! Dejte hercům do rukou kytary 
a máte po zkoušce! Vlastně jsme většinu času prozpívali 
a je vlastně div, že jsme to dotáhli do konce.

Hlavní představitele bratří Nedvědů – Jana Sklenáře a Jana Vápeníka – jste si vybrala sama?
Ano, na doporučení dramaturgyně Jany Sloukové. Honzu Vápeníka jsem znala již ze spolupráce v ostravském divadle Petra Bezruče, a o Honzovi Sklenářovi z Klicperova divadla se všeobecně ví, že je velmi múzický. Navíc jsem se těšila, že se jeho talent připomene v novém odstínu – samolibý stařec bude následovat po všech těch sličných hezounech

Vědí vůbec bratři Nedvědi, že vznikla tahle inscenace?
Myslím, že vědí, ale konzultována s nimi nebyla.

Koho, podle vašeho názoru, vaše inscenace přiláká do hlediště?
Tahle inscenace není ani pro skalní fanoušky, ani zaryté odpůrce. Usilovali jsme 
o to, aby byla nejednoznačná. Je pro všechny, kdo chtějí vnímat a pochopit věci bez potřeby tlustých čar, bez toho, abychom někoho rázem odsuzovali nebo zatracovali. Spíš jsme se snažili dostat Nedvědům pod kůži. Kéž by to mohli vidět a polemizovat s našimi domněnkami. Proto doufám, že Jan vyleze ze své chajdy 
a přijede se na Medvědy podívat.

Fenomén bratří Nedvědů nicméně stále není u konce s dechem. Ještě stále, ačkoliv od sametové revoluce roste vlastně druhá generace, lidé na Nedvědy slyší. Koneckonců – v díle bratří Nedvědů aktivně, a v určitém ohledu úspěšně, pokračují jejich děti… Jak si to vysvětlujete?
Ono to není zas tak nepochopitelné. Nedvědi lidem i dnes dávají pocit nějaké domnělé pospolitosti. V dnešní době, kdy velká část společnosti zažívá deziluzi z polistopadového vývoje, žije s pocitem ztráty moci nad věcmi veřejnými, je hezké se rozpomenout, že to tak nebylo vždy. Takže nepřekvapí, že František Nedvěd vyprodal minulý týden pražské Divadlo Hybernia hned několikrát. Lidé chtějí svou víru odjakživa sdílet.