Dříve pořádali koncerty nezávislých. A splnili si svoje sny

Hrana už není aktivní, přesto se zapsala do historie kultury Hradce Králové.

Co stálo na počátku nápadu založit pořadatelskou agenturu?
LS: Dostával jsem materiály z Jazzové sekce, která sídlila v Praze. Pak ale najednou přestaly chodit, tak jsem se jel koncem roku 1989 podívat do Unijazzu, který vznikl právě z Jazzové sekce. Tam jsem dostal návrh, jestli nechci v Hradci založit pobočku.

V tu chvíli tedy Hrana vznikla?
LS: Nejdříve se skutečně jednalo o pobočku Unijazzu, která se jmenovala Unijazz klub Hradec. Později jsme se ale do velké míry osamostatnili a dali si název Hrana. Například taky z důvodu, že jsme byli hrany. (směje se)
VH: Hlavně Hrana tvoří zkratku Hradecké nezávislé agentury.

Kolik lidí se na chodu podílelo?
LS: Bylo nás okolo deseti.
VH: Jmenovat můžeme Jindřicha Tluku, Miroslava Kulicha, Jaroslava Michelfeita, Jana Havlíčka nebo třeba Ivana Válka.

Byla Hrana ojedinělý projekt?
LS: Unijazz měl pobočky na několika místech, v Pardubicích například jedna z nich měla i vlastní rádiovou stanici, kde hráli undergroundové kapely. To rádio nakonec zkrachovalo kvůli tomu, že hráli muziku bez reklam.

Proč jste na myšlenku pořádat koncerty přistoupili?
LS: Všichni jsme milovali hudbu, která převážně vycházela z undergroundu. Jestli budeme pořádat koncerty takových kapel, jsme se dlouho nerozmýšleli.
VH: Nebyl to žádný podnikatelský záměr. Z vybraného vstupného se financovaly další koncerty, platy kapelám a podobně. Dělali jsme to proto, že se jednalo o naši vášeň. Vlastně se nám splnil sen.

Kde jste na organizaci koncertů brali finance?
LS: Platy kapelám nebyly tak vysoké, takže se dá s nadsázkou říct, že každý z nás vzal tisícovku, a kdyby nepřišli lidi, tak jsme vstupné platili sami. Později jsme ale byli i dotováni ministerstvem a městským úřadem. S pořádáním byla spojena i řada nákladů, jako třeba plakáty nebo bulletiny, které jsme tiskly na vyřazeném stroji na kličku.

Jak dlouho Hrana fungovala?
LS: Klub vznikl koncem března 1990 a poslední koncert se uskutečnil v říjnu 1994. Pak už se uskutečnil jen jeden speciální koncert po úmrtí Mejly Hlavsy. Uspořádali jsme 56 koncertů, kde vystoupilo 142 skupin.

Který koncert byl první?
LS: 20. září 1990 a mimo Lucidum Intervalla a Renonsu vystoupili i N.V.Ú. a Starý hadry, z nichž později vznikly Chinaski. Měl velký úspěch.

Následoval pak podobně úspěšný koncert?
LS: Hned následující koncert, který se uskutečnil v říjnu, nabídl jako tahák Umělou hmotu, což byl fenomén.
VH: Hrála Umělá hmota, to byla po „Plastikách" taková druhá vlna undergroundu. Když se rozpadli „Plastici", byl to undergroundový top.

Je nějaká akce, na kterou vzpomínáte obzvlášť rádi?
LS: Třeba Silvestr na Střeláku byl legendární. Z Moravy se tehdy přivezlo šedesát litrů vína…
VH: …a to byl teprve začátek, i pivo teklo proudem. Byla to obrovská akce.

A co se týče koncertů?
LS: Skvělé vystoupení předvedl třeba 7. listopadu 1992 Jim Čert, písničkář 
s harmonikou.

Kde jste pořádali koncerty?
LS: Kde se dalo, na Střeláku, ale třeba i v Šimkáčích, kde tehdy vystoupil symbol undergroundu Mikoláš Chadima s kapelou MCH Band. Hlavně jsme ale působily 
v klubu U Cikána.

Dělali majitelé objektů potíže?
LS: Když se dozvěděli, že by tam měli zahrát undergroundové kapely, tak se často báli, že jim to tam rozmlátíme, na tom hodně jednání skončilo. Pod naším vedením ale kapely ani jejich fanoušci bordel nedělali. A to jsme pořádali dokonce i koncert Orlíků. 
(směje se)
VH: Koncerty se obešly bez incidentů, nemusely se řešit drogy ani násilí. Pokud někdo problémy chtěl dělat, tak jsme to vyřešili sami.

Proč jste se rozhodli s pořádáním skončit?
LS: Přestali chodit lidi. Většina z těch, kdo na akce chodil, byli naši vrstevníci. Ti si ale pořídili rodiny a posunuli se v životě jinam.
VH: Tahle hudba byla naším životem a dělali jsme to jako koníček, tak jsme nechtěli pořádat koncerty skupin, které se nám nelíbí.

Co vám dala Hrana?
LS: Možnost uspořádat koncerty skupin, které jsme měli rádi. Užili jsme si srandu a poslechli dobrou muziku.
VH: Především splněný sen a krásný kamarádství, ke kterému se později přidaly i naše rodiny. Děkuji Bohu a lidem, že Hrana mohla být.

Jakub Vrba