Poprvé na sebe ve východních Čechách výrazněji upozornil, když do Východočeského divadla přijelo na prestižní celorepublikovou přehlídku nejlepších divadelních komedií, Grand Festival smíchu,  Slovácké divadlo Uherské Hradiště s jeho originální úpravou nesmrtelných příběhů neohrožených hochů z Rychlých šípů.

Jeho inscenace vzbudila nejen v Pardubicích obrovský ohlas, málem se tehdy stala Komedií roku a s foglarovými hrdiny se na českých a moravských jevištích doslova roztrhl pytel.

A právě pytel hrál důležitou roli v jeho další výrazné stopě na východě Čech.

Režisér Robert Bellan je totiž podepsán i pod pardubickou inscenací  A je to v pytli!, která  diváky příjemně baví, stejně jako se to podařilo v případě Normálního debila.

Tato Bellanova unikátní retro komedie, jejímž základem jsou příhody inspirované autorovým dětstvím prožitým v socialistickém Československu, se na východě Čech objevila v několika podobách.

Nejprve šlo o autorské čtení v pardubickém Divadelním klubu a následně pak o scénické čtení na Malé scéně ve dvoře Východočeského divadla přímo s jeho členy.

A poté jako regulérní představení, které režisér Robert Bellan nastudoval s herci Slováckého divadla a které hostovalo také v chrudimském Divadle Karla Pippicha.

V pondělí je ve Východočeském divadle k vidění zatím nejnovější titul, který Robert Bellan režíroval ve Východočeském divadle - Rodinný podnik. Tento kus je v Pardubicích uváděn dokonce v české premiéře.

Proč jste přijal nabídku Východočeského divadla na tuto režii?
Zaprvé je to moje práce. Zadruhé kvůli tomu, že Východočeské divadlo je kvalitní divadlo ve všech směrech. Jsou tu kvalitní herci, zázemí, vychovaní diváci a v neposlední řadě je i Rodinný podnik kvalitní hrou.

Proč se podle vás na českých jevištích dosud nehrála?
Vysvětluji si to tím, že je technicky velmi náročné ji uvést, kvůli složité scéně. Kromě její premiéry v londýnském Národním divadle se hrála snad pouze v Holandsku. V tomto případě to navíc bylo navíc studentské představení bez kulis. Autor Alan Ayckbourn totiž předepisuje, že na jevišti musí vyrůst regulérní dům se čtyřmi pokoji. A to není úplně jednoduché udělat, zvláště pokud máte klasické, standardní jeviště, jaké je třeba 
v Pardubicích.

Jak těžké bylo se s touto překážkou vypořádat?
Byla to asi taková výzva, jako když má člověk zdolat osmitisícovku bez kyslíku. Nakonec se to snad povedlo, i když to opravdu bylo hodně složité. Největší paradox na tom je, že jsme k tomu museli dospět poměrně komplikovanou cestou a přitom to na jevišti musí vypadat všechno velmi jednoduše, aby si toho divák vlastně skoro ani nevšiml…

Jak náročné byly zkoušky?
Velmi. Nejprve jsme museli s herci zkoušet ve zkušebně a ne přímo na scéně. Jen její správné nasvícení jsme řešili de facto celý týden.

Byla to tedy jedna z vašich nejobtížnějších režií?
To rozhodně! Režíruji hlavně komedie a při nich je důležité, aby divák viděl, co se na jevišti děje. Když to přeženu, tak v mých předešlých inscenacích to často bylo tak, že se na začátku rozsvítilo, na konci první půlky představení zhaslo, pak na začátku druhé půlky zase rozsvítilo a na konci zhaslo. Dokonce se mi jednou stalo, že osvětlovač při jedné repríze mé komedie usnul, protože neměl žádné výrazné změny a žádný stres. To se v případě Rodinného podniku nemůže stát. Tam je světelných změn kolem stovky, zatímco v jiných titulech jich mám kolem deseti…

To je pak pro režiséra asi velký nápor, aby všechno uhlídal… Proč vás ale Rodinný podnik tak oslovil?
Je to hra, která vypovídá o hledání osobních hranic člověka, o tom, kam ještě může jít a kam už ne, o tom, za jakých okolností zůstane poctivý. Tato hranice je pochopitelně 
u každého z nás někde jinde. Pojednává i o schopnostech udělat kompromis nebo také o možnostech pomáhat si prostřednictvím nejrůznějších malých lží. Ty ale mohou být větší a větší a člověk nikdy dopředu netuší, kam až se může dostat…

Myslíte, že toto téma nějak souzní s dobou, kterou v současné době prožíváme?
Určitě. Naše hra se zabývá poctivostí v podnikání. Vznikla v 70. letech minulého století ve Velké Británii. Ta doba byla typická tím, že se ve firmách preferoval rychlý zisk bez ohledu na nějaké společenské souvislosti. To u nás nastalo v 90. letech. Dnes už i české firmy zjišťují, že poctivost a slušnost jim v konečném výsledku může přinést větší profit. Neříkám, že to platí všude, ale dříve se ve firmách hodně používala metoda cukru a biče, odměny a trestu. Nyní je trend motivovat zaměstnance, aby jim na výsledcích firmy, pro kterou pracují, záleželo. O to se pokouší i náš hlavní představitel, který má jasnou představu o tom, jak by jeho nová firma měla fungovat. A jaká je pak realita? Na to ať se přijdou diváci podívat do divadla…

Vy osobně vlastně také svým způsobem podnikáte…
Ano. Už patnáct let jsem osoba samostatně výdělečně činná. Dokonce mám jedno své představení, které uvádíme pod hlavičkou Divadla Pecka. Jde o mou vlastní hru, jež se jmenuje Normální debil. Herci jsou mí zaměstnanci, snažím se je vést ke slušnosti a poctivosti a za to jim hezky platím, za což jsou většinou vděční. Ale snažím se o ně pečovat i jinak. Třeba tím, že mi není jedno, jak se k nim někdo chová třeba na zájezdech.

Zřejmě i proto jste napsal otevřený dopis chrudimskému vedení města poté, co jste zde hostovali v Divadle Karla Pippicha a vy jste nebyl spokojen s přístupem zdejšího personálu. Dokonce jste napsal, že jde o Muzeum totality a způsobil velký poprask…
Ta kauza vyústila do nečekaných rozměrů. Postupně mě oslovila prakticky celá rada města i opozice a další různí lidé, kterým není jedno, co se v chrudimském Divadle Karla Pippicha děje. Zřejmě jsem se přesně v tu chvíli dotkl něčeho, co mnoho lidí cítilo nebo tušilo. Měl jsem pocit, že je potřeba, aby se někdo ozval, protože s takovým přístupem a jednáním jsem se skutečně nikde jinde nesetkal.

Překvapily vás reakce, z nichž některé byly i hodně nepřátelské?
Samozřejmě! Celá ta kauza je o způsobu jednání. V éře komunismu jel každý na sebe, snažil se všechny a všechno s odpuštěním ojebávat, v hospodách byli všichni už dopředu naštvaní, že vás mají obsloužit a tenhle model tady byl zažitý desítky let. Když jsem měl před lety možnost vyjet třeba do Kanady, tak jsem tam cítil z lidí něco úplně jiného.  Měl jsem pocit, že jsou skutečně rádi, když vám mohou nějak pomoct, že je těší, když se vám daří nebo že mají radost z toho, že jste si vybral třeba jejich restauraci. Pochopitelně ani tam to není všechno ideální, ale ta kultura jednání je odlišná… Ještě bude asi chvíli trvat, než se to tady naučíme, ale lepší se to.

Stručná vizitka Roberta Bellana
Robert Bellan je režisér a herec, který se narodil 27. července roku 1966 v Hodoníně. V letech 1985 až 1986 byl hercem v Horáckém divadle Jihlava, od roku 1988 až do roku 2001 působil ve Slováckém divadle Uherské Hradiště. Jako herec třikrát zvítězil v divácké anketě Slovácký Oskar a stal se nejoblíbenějším hercem roku, za roli Bebse v komedii Charleyova teta získal cenu kritiky Největší z pierotů. V letech 2001 až 2002 byl režisérem Městských divadel pražských. Od roku 2002 je režisérem na volné noze.   (wiki)