Malíř Michail Ščigol  žije v Čechách už přes dvacet let, a z toho většinu času tvoří v Českém ráji, na Jičínsku, kde má svůj ateliér i bydlí. Ctitelé výtvarného umění mohli v závěru loňského roku vidět jeden z jeho obrazových cyklů, ten o Valdštejnovi, v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Desítky výstav, stovky pláten, několik pozoruhodných obrazových cyklů, dvě monografie a neutuchající tvůrčí energie, tak lze charakterizovat  tohoto malíře. Dokáže ve svém ateliéru nejen  zaujatě a přesvědčivě tvořit svá vlastní díla, ale s oblibou zve i kolegy od nás i ze zahraničí na letní plenérní setkání, při kterých vznikají obrazy, které pak  představují na závěrečných výstavách zájemcům o výtvarné umění.

Mezi jednotlivými Ščigolovými díly vznikají v časově neurčených obdobích i obrazové cykly. Tehdy, když malíř má dojem, že potřebuje myšlenku vyjádřit zcela dokonale, ze všech úhlů pohledu,  a má zároveň pocit, že jedním plátnem by  tohoto cíle nedosáhl.  Jeho  nejznámějším cyklem je  A.V.E Valdštejn aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia. V něm  mistrovsky vyjádřil nejen barokní sny, ale i složitou cestu a život vojevůdce. Michail Ščigol, jako zástupce českých malířů představil cyklus o Valdštejnovi na výstavě  v sídle Evropské unie v Bruselu. Z dalších vynikajících cyklů to jsou například soubory  Se Šporkem a Braunem nebo Jen krátká návštěva potěší, cyklus věnovaný příteli Vladimíru Komárkovi. Pozoruhodným projektem byla Křížová cesta totality. Soubor sedmnácti obrazů se stal nedílnou součástí výstavy k historické události z padesátých let, kdy byly u nás zrušeny a zavřeny všechny mužské kláštery. Po vernisáži v Rajhradu byla díla vystavena i v katedrále svatého Víta v Praze. Myšlenku umocnila i vydaná knížečka Modlitebník, ve které Ščigolovy obrazy  souzní s básnířskou Křížovou cestou Martiny Komárkové.

To, že Michail Ščigol maluje v poslední době rád černou a bílou barvou, bylo možná už podvědomou přípravou na jeho poslední mimořádný počin, malířský soubor Deníky Franze Kafky. Nebarevná volba jen násobí celkový dojem z celého rozsáhlého cyklu obrazů. Stalo se už pravidlem, že Ščigol si k náročným obrazovým souborům vytváří svoji vlastní legendu, která mu pomáhá uchopit a lépe vyjádřit záměr. Mohlo by se zdát, že jsou to jen  nitky, které umělci pomáhají při hledání a chápání. Je to však cesta, která je pokaždé lemována stromy  poznání, důkladnou znalostí objektu, události nebo člověka. Tedy námětu, který si malíř zvolil. V případě postav pak imaginárních rozhovorů i citových vazeb k nim. Takový je i zatím poslední obrazový cyklus o Franzi Kafkovi. O jeho vzniku, okolnostech a inspiracích jsme si spolu povídali.

Jak vznikla myšlenka cyklu o Kafkovi?
Docela nečekaně, jako většina mých souborů. Nevznikne to jako něco, po čem člověk touží celý život a přemýšlí 
o tom deset let, ale v okamžiku, kdy něco potkám. Není to hned, na počkání, chvíli to uvnitř zraje a potom, třeba za rok, dva, tři se to pokusím vizuálně zpracovat. S Kafkou to bylo o něco delší. Poprvé jsem se s ním setkal ještě v Kyjevě. Jako vášnivý třináctiletý čtenář jsem chodil k sousedům 
a půjčoval si z jejich bohaté knihovny knížky.  Najednou tam byl i Kafka, přeložený krásně do ruštiny. Sáhl jsem po něm, nepochopil jsem tehdy vůbec nic. Zdál se mi moc tajuplný až mysteriózní. Jako mladého kluka mě spíše zasáhlo  erotické téma v jeho podání.

Zájem o zvláštního cizího spisovatele se nevytratil?
Pak jsem ho četl když mi bylo pětadvacet, kdy mi byl velmi blízký. Především jeho úžasné téma vzdoru proti moci, což bylo v té době důležité pro nás. Přestože nemá žádnou  naději, jak to popisuje v Zámku, nevzdává se, zkouší to. Třetí setkání s Kafkou bylo už v Čechách, to už jsem  tady žil přes dvacet let. Když jsem šel do Čech, věděl jsem, že je to země velikých spisovatelů Haška 
a Kafky. Náhodou jsem si před dvěma roky koupil knížku Deníky Franze Kafky. To už nebylo seznámení s tvorbou, ale poznávání Kafky samotného. Dost mě to vzalo, řada pocitů mi byla opět blízká, rozuměl jsem jim. Rozjímání o osudu, 
o touze nechat práci a dělat něco jiného, psát. Stal se v té době mým novým kamarádem.

Rozhodnutí  dát Kafkovi váš malířský pohled uzrálo tehdy?
Protože jsem se chtěl hlouběji seznámit se svým novým kamarádem Kafkou, hledal  jsem další informace i na internetu. Zajímavý byl pro mne pohled filmařů. Ke Kafkovi se režiséři obrátili povětšinou na vrcholu své práce a každý používal ke ztvárnění jinou estetiku. Od estetiky dvacátých let až po úplnou modernu. Prohlížel jsem i fotografie, archivy 
a najednou jsem tam našel jeho kresby. Ty mají podobnou expresivní sílu jako kresby Muncha. A tehdy jsem si řekl, že zkusím něco ke Kafkovi  nakreslit. Udělal jsem asi čtyřicet skic – a to už se schylovalo 
k začátku.

Vsadil bych všechno na to, že vím, kdy cyklus začal vznikat.  Není to jaro, léto, ani zima, že?
Pochopitelně. Kafku nemůžete začít malovat jindy než na podzim. Z původních skic jsem vybral osm, pak další. Za půl roku jsem udělal čtyřiadvacet obrázků, ale ještě dva Kafkovi dlužím. Mám na ně připravená plátna.  Vytvořil jsem si mýtus, že Franz je můj kamarád. Každodenně  mi svěřoval svá trápení, prožíval jsem  s ním jeho nadšení a já to najednou chtěl a musel  vizualizovat.  Ten počet obrazů vyšel z mé snahy malbou říct úplně  všechno. On už mi k tomu víc neřekne, ani nenakreslí.

Co byste chtěl jako autor říci tomu, kdo si stoupne před soubor 
a začne prohlížet?
Těch obrázků je teď dvacet čtyři a nejsou řazeny chronologicky. Má to název Deníky Franze Kafky, ale na deník a události Kafky to nenavazuje, souvislost a vazba je volná. To jsou obrazy, ne texty. Pokoušel jsem se najít adekvátní vizuální podobu jeho stavu, který nebyl popsán v deníku, ale mohl by být, kdyby to sám spisovatel nakreslil. Jeden jediný obrázek, který cituje svým způsobem kresbu Kafky, je člověk, který leží s hlavou na stole. To ostatní je pokus obrazem přiblížit to, co on v deníku jen naznačil.

Co vás na Franzi Kafkovi zaujalo ještě?
Obrovské místo zaujímá jeho vztah k ženám. On také měl jasnou představu, jak by chtěl žít, co by chtěl dělat. Chtěl se oženit, mít rodinu, nechat práce, jít do Berlína a psát, chtěl jít do války, ale nikdy se mu nic z jeho snů, vizí, přání 
i představ nesplnilo. Když by se někdo podíval tehdy na jeho fotografie a nečetl jeho knihy, nemohl by říci, že trpí. Vypadal jako elegán, skoro playboy, úspěšný a zajištěný člověk. 
A řekl bych, že globální problémy jako světová válka, revoluce v Rusku i hlad 
v Mosambiku jako kdyby ho nezajímaly.

Zvolil jste černobílé provedení záměrně?
Maluji tak už čtyři roky. Postupně jsem přišel na to, že barva mi teď vadí. Má neuvěřitelnou možnost emočně klamat. Já se snažím v poslední době dosáhnout maximální upřímnosti. Když přišlo tohle téma, neviděl jsem důvod, proč použít barvu. Dokonce si myslím, že tohle nebarevné provedení odpovídá i jazyku, kterým Kafka psal."

Máte  pocit, že se vám cyklus povedl?
„Ano, myslím, že můžu být spokojený. A i kdyby samotný   Franz Kafka teď přišel, já bych se nebál soubor věnovaný jemu představit a poděkovat mu za  spolupráci, protože to necítím jenom jako svoje dílo. Byl pořád se mnou.

Z dosavadní tvorby znám vaši mimořádnou  pečlivost, s jakou obvykle dokončujete dílo. Onu chvíli, kdy poslední tah štětce udělí finální podobu cyklu, a ten se z ticha a soukromí ateliéru stává součástí veřejného světa. Vím i jak důležité jsou pro vás první  rozmluvy blízkých nad dílem. Opakovalo se to?
To je můj zvyk z mládí na Ukrajině. Když jsme nemohli vystavovat, dělali jsme soukromé vernisáže, na nich jsme diskutovali, dohadovali se, rozebírali. Vím, že tohle už tady není, ale pro mne je to důležité, mám to v sobě. První jsou po dokončení díla názory mé rodiny, přátel, kamarádů. Jak jsem byl plný Kafky, byly pro mne všechny diskuse poučné. Zjistil jsem třeba, že Kafka tady, na rozdíl od Haška, nezlidověl.

Váš Valdštejnský cyklus hodně cestoval i po světě. Jak naložíte 
s Kafkou?
Franz Kafka měl svoji premiéru na výstavě v Kyjevě, 
v Galerii 36. První důvod, proč právě tam je, že v Kyjevě jsem se s Kafkou vlastně seznámil, tam jsem ho četl poprvé. Zadruhé proto, že zájem o Kafku je na Ukrajině i v Rusku obrovský. Nesrovnatelný s Českem, kde běžného čtenáře, jak jsem poznal,  moc nezajímá. První předvedení Deníků bylo úspěšné. Vrátily  se do Čech 
a nejbližší výstava bude 
v březnu v Žatci, v krásné výstavní síni Sladovna. A potom se uvidí, kam budou pozvány.

Michail Ščigol počítá s tím, že vedle současného  komorního provedení by mohl v budoucnu  vzniknout soubor rozměrnějších maleb.  Ščigolův Kafka  svoji českou cestu  začíná.

Přáním autorových  příznivců je, aby byla úspěšná. Jeden hradecký malíř kdysi žertem řekl: „Michaile, ty nám kradeš témata. Já chtěl dělat Valdštejna, ale teď už nemůžu."  Michail Ščigol se nepolepšil, ale i tahle jeho poslední krádež zaslouží nikoliv trest, ale ocenění a uznání.

Vizitka
Jméno: Michail Ščigol
Bydliště: Železnice, krásné místo 
v Českém ráji.
Datum a místo narození: 
26. srpna 1946, Čeljabinsk
Rodinný stav: Šťastně ženatý.
Rodina: Syn Daniel, žena Olga Ščigolovi.
Nejvyšší dosažené vzdělání: Národní univerzita architektury Ukrajiny.
Povolání: Malíř, architekt.
Koníčky: Záchrana opuštěných domů.
Oblíbená kniha: Mám spíš oblíbené spisovatele – Andrej Platonov, Varlam Šalamov, Herman Hesse.
Oblíbený film:  Velká žranice.
Oblíbený televizní pořad: Fantasy seriály.
Malíři, které obdivuji: El Greco, Karel Valter, Karel Šlenger.
Životní krédo: Všechno jsem nechal za sebou , všechno před sebou mám.
Nejoblíbenější historická osobnost: Tandem Špork – Braun.
Osobnost, kterou nemáte rád:   Hitler, Stalin a jim podobní.
Nejoblíbenější jídlo a pití: Ryby
a gruzínský koňak.
Nejdůležitější rada, kterou jste
v životě dostal:  Není kam spěchat.
Čím uděláte největší radost svým blízkým: To bohužel nevím.
Nejkrásnější místo, které jste 
v životě navštívil: V každém případě Praha.

Očima blízkých

Vlado Milunič, architekt:
„Michail Ščigol je jedním z mých nejlepších přátel, kterému nikdy nic nemusím vysvětlovat. Je i součástí neuvěřitelné love story Tančícího domu. Maloval můj dům dva roky a pak zjistil, že nejsem virtuální postava. Zavezl mě tehdy svým autem do paneláku na pražském sídlišti, kde bydlel. Byt byl plný jeho obrazového cyklu mého Tančícího domu. Tenkrát, když dokončil obrazy, byl v domě ještě jeden volný prostor a s Michailem jsme se dohodli, že tam udělám výstavu těch jeho  obrazů. Současně s jeho obrazy jsme vystavili ve spolupráci s naší kamarádkou Boženou Jirků z konta Bariéry spoustu dětských kreseb, které jsme pak i v akcích prodávali ve prospěch Nadace Charty 77. Obdivuji jeho optimistickou povahu a to, jak bojuje se svým složitým životním příběhem na trase Kyjev, Oděsa, Železnice, Praha, Nový Jičín a Izrael. Můj příběh, stejně jako příběh mých rodičů, je lemován Židy, kteří jsou schopní vnímat svět zvláštním způsobem, hloubkou a rozsahem. Mám rád jeho nečekané návštěvy v mém ateliéru, kdy se jeho velká malá postava rozzáří ve dveřích úsměvem."

Miloš Starý, kamarád:
„Malíř a architekt Michail Ščigol je můj přítel. Mám ho rád a vážím si jej pro hlubokou lidskost, moudrost, citlivost, všestrannost a skromnost. Čerpám z jeho studnice vzdělanosti. Radím se s ním o všem, vedeme řeči o kráse, ženských, urbanismu, významu ve výtvarném umění, literatuře a také společně realizujeme řadu projektů. Jsme si navzájem oporou. Je pro mne v pravém smyslu slova umělcem, člověkem s velkou pokorou, s nímž se život moc nemazlil. Sbližuje nás i náklonnost k východním kulturám a byzantským vlivům.V několika oborech, na nichž mi záleží, mu nesahám po kotníky i když jsem o skoro dvě hlavy vyšší. Přesto namísto žárlivosti se upřímně raduji z jeho úspěchů. Poznali jsme se blíže při realizaci Komárkovy křížové cesty v roce 2001. Pak jsme podnikli celou řadu cest spolu s jeho obrazy po výstavách v naší vlasti i mnoha zemích Evropy. Byl jsem u toho, když vznikala jeho zásadní díla v posledních deseti letech a často i jejich prvním kritikem a obdivovatelem. Michaila fascinují mysteriózní témata, která systematicky studuje a pak vznikají příběhy promítnuté Ščigolovou malbou na plátna jeho obrazových cyklů . Tím posledním je příběh Franze Kafky a jeho slavných Deníků. To, že kdysi zakotvil v našem kraji, považuji za dar prozřetelnosti a významné obohacení naší výtvarné kultury."