Hlava mi ale nebere, že ještě dvacet let po sametové revoluci téměř dvanáct procent lidí ochotných zavítat za plentu volebních místností, do urny hodí lístek se zaškrtnutou komunistickou stranou.
Buď zapomněli, nebo se jim prostě stýská po jistotách uměle vytvořených pracovních míst a rezervaci, kde se nesmělo nic, co zavánělo jinakostí. Před několika dny jsem byla na novinářské projekci filmu Občanský průkaz od režiséra Ondřeje Trojana. Film mě bavil už jen proto, že mi tak věrně připomínal dětství strávené ještě v dobách socialismu.
Všechny ty soudružky učitelky, doložky, které naši sháněli, abychom mohli jet do „Jugošky“, džíny z Tuzexu, které jsme si záviděli, fronty na všechno, co bylo dobré. Úžasné byly detaily, kvůli kterým musel produkční filmu oběhat příšerné množství bazarů, protože i sebemenší hrníček je prostě dobový.
„Tenhle stolek jsme měli a tuhle remosku taky a tuhle lampu a hliníkovou krabici na jídlo taky,“ slova, která dokazují, že tehdejší výrobky postrádaly originalitu a lidé si většinou skutečně neměli co závidět, protože většina měla stejně vybavené domácnosti. Mně osobně ani mé rodině režim nějak tvrdě neublížil – nikdo neskončil za mřížemi, přesto bych to zpátky nechtěla. Je fajn, že můžu cestovat, živit se tím, co mě baví, říkat, poslouchat a dívat se, na co chci.
Možná kdyby tenhle film vidělo víc lidí před volbami, křížkovali by jinak, vždyť je tolik jiných stran…
Jitka Hodasová, šéfredaktorka Hradeckého deníku
