Tehdy mu svět bůhvíproč zčernal a on už nechtěl dál žít. Vymyslel smrt skokem do hlubiny. Našel si kopec s vysokou konstrukcí. Vylezl na ni. Bylo to zkraje podzimka, průzračný vzduch.
Domýšlím se, že tam tak seděl, koukal do krajiny: kolem létaly poštolky, k horám se ploužil vláček…
Asi mu začalo být tam nahoře teskno. Vytáhl telefon a začal psát: „Sedím tady, skočím dolů, zabiju se.“ Zprávičku poslal rodičům, slečně, kamarádům, pro jistotu i záchrance.
Přijeli všichni. Hasiči s žebříkem a plachtou, sanitka, policie, novinářské štáby, vrtulník, rodiče s psychologem. Za pět minut byl dole.
„Kdo tuhle srandu zaplatí?“ ptám se záchranářů.
„To se tak nesmí brát. Hlavně že kluk žije,“ povídal jeden.
A dodal: „Někdy si říkám, že než psycholog nebo pár facek, prospělo by těmhle mládencům, kdyby s námi tak měsíc dva sloužili.“
