Na chodník přede mnou spadl ze střechy trs rampouchů. Úlek, krok zpátky, a málem jsem šlápla do měkkého. Sotva dvouletý unudlánek koukal vzhůru tak z výše poslední kličky mých šněrovacích bagančat. Seděl na zemi, jen v mělkém výlisku z umělé hmoty a maminka ho rázně vláčela marastem. Děťátko za jejími zády nabíralo palčákem nahnědlé prosolené seškrabky, a snad je nedávalo do pusy. Pak cuk a šplouch, malá zadnička drcla z obrubníku do kaluže, pekáč se chvíli dřel po holé vozovce, a zase kaluž, obrubník a zpátky na chodník mezi boty dospělých lidí. Upřímně doufám, že až dospějí, nebudou nám to ty děti vracet. (pl)