V dobách největší slávy naplnil program jeho hlavního večera megalitický sál Aldisu. Aby ne: potkávali se tam tehdy hudební zvědavci z celé země se svědky prima sezony regionálního swingu i se snoby, kteří se tam museli nechat vidět a mohli se třeba jen vyčůrat ve stejné místnosti s prezidentem Václavem Klausem. Ten býval tehdy nejslavnějším hostem hlavních koncertů. Festival zažil taky „krádež“ značky, mocenské zasahování od radničních stolů i dohady, zda má vůbec pokračovat. O život bojuje bohužel i dnes. Radnice přiškrtila peníze na místní elitní kulturu a zrovna pro organizátory hradeckého jazzu to může být smrtící: tenhle festival nedožene finanční podporu na předražených pronájmech pivních a trdelníkových stánků jako to dělají jiné kulturní slavnosti v Hradci.
Dnes má hradecký jazzový festival sebevědomou i cílevědomou dramaturgii a dokazuje, že tahle muzika není pouze pro pamětníky ani zasvěcené. Je to živé umění na evropské úrovni, které právě proto dokáže mluvit z jednoho pódia s truhlářem i primářem a přitom k tomu jen používá saxofon nebo kontrabas. Přesně to má veřejná správa opatrovat nejpečlivěji. A v Hradci by měla mnohem víc. Hradecký jazzový festival je po čtvrt století jednou z nejlepších, naprosto poctivých ukázek, jak se má organizovat kultura.
