S tímto rychnovským rodákem a někdejším hudebním redaktorem hradeckého rozhlasu si povídali Lada Klokočníková a Miroslav Vaňura.

V Hradci Králové už dlouho nežijete, přesto – s jakými pocity se sem vracíte?
Mám vždycky pocit, když jedu sem, ať už do Hradce nebo do rodného města Rychnova nad Kněžnou, že jedu domů, že jsem na domácí půdě.

Rozhlas letos slaví devadesátiny. Váš vztah k rozhlasu je krásný a také letitý – s tímto médiem spolupracuje i nyní jako úspěšný skladatel.
Já jsem začal autorskou spolupráci s Pavlem Krejčím 
v hradeckém rozhlase, kdy mě tehdy přizval k tomu, abych psal hudbu k jeho rozhlasovým hrám. Tím jsem se  hodně naučil, to byl odrazový můstek k tomu, když jsem potom začal psát filmovou hudbu.

Muzika je ve filmu nesmírně důležitá. Jaké máte pocity, když je film dokončen?
Film vlastně není nikdy hotový. Ta práce neskončí, ona přestane. A ukončí ji vlastně producent, když  řekne: Za tři měsíce máme premiéru, takže to musíme  domíchat a zůstane to tak, jak to v tuto chvíli  je.

Co vás v nejbližší době čeká?
Dělám balet pro Národní divadlo v Praze, který bude mít premiéru v dubnu příštího roku. A zároveň teď v nejbližších dnech  dostanu libreto k novému baletu pro rakouské publikum.  Pokud jde o film,  budu skládat hudbu k právě vznikajícímu kanadskému snímku  Proti divočině. Je to vlastně film o ztroskotání letadla, které přežijí pouze dvě malé děti a pes malamut. Probíjí se tou divočinou nakonec k záchraně. To téma je pro mě velmi zajímavé. U tohoto filmu  ještě není stanoveno datum premiéry. Když  se točí s dětmi a se zvířaty, tak to nelze úplně přesně stanovit. Na konci března odlétám do Ameriky,  v New Yorku mám dva koncerty. A potom, 20. dubna, mám 
v Hradci Králové  křest CD se sborem Jitro a s Jiřím Skopalem. Album se jmenuje Jan Jirásek a Jitro. To byla další krásná spolupráce. Jiří Skopal, zejména pokud jde o sborovou a vokální tvorbu, mě ovlivnil naprosto zásadním způsobem. A myslím, že Hradec Králové v něm má někoho, na koho by měl být skutečně hrdý.