„Jablíčko je v Česku ojedinělá záležitost. V cizině jsou takové byty úplně běžné, tam naopak neexistují ani na úrovni středních škol naše klasické internáty," říká Iva Rindová, ředitelka základní a střední hradecké školy pro sluchově postižené děti a mládež.

Internátní bydlení dětí se sluchovým postižením vnímá jako nešťastné a pro neslyšící děti i jejich rodiče za špatné řešení. „Jsme nesmírně zaostalí za ostatními státy,  a to by se mělo v brzké době změnit."

V čem je ubytování na internátu o tolik horší?
Je tam uvařeno, uklizeno, všechno připraveno a děti se nemusejí o nic starat. Sluchově postižené děti nastupují do vzdělávacího systému třeba už ve třech letech. Škola může být daleko od jejich bydliště a proto nezbývá nic jiného než opustit rodinu a přes týden bydlet na internátu. Už od raného věku si dítě zvyká na kompletní servis.

Proč je to špatné?
Škola je jeden velký kolotoč. Dítě přeruší denní kontakt s rodinou a tím se odbourává jeho přirozené učení. Doma řadu věcí odkouká, vidí, jak funguje běžný život. Ale  internát má zcela jiný režim. Dítě přichází k hotovému. A tak třeba neví, co se jak udělalo, o co si má říct, jak se vaří, nakupuje, jak má pomoci. Žije tady zhruba do dvaadvaceti let. Po opuštění internátu přichází krutý střet s realitou. Domnívají se, že se vždycky o ně někdo postará. Ale toto není pravda.

Jak oproti tomu vypadá Jablíčko?
Jablíčko je tu od listopadu roku 2006, půl roku jsme ho rekonstruovali. Je v běžné zástavbě o velikosti 3+1. Bydlí v něm šest dětí, střídají se tu dvě vychovatelky. Denní neslyšící, noční slyšící. Zatím tam umisťujeme ty nejmenší děti, které k nám přijdou.

Proč bytu říkáte Jablíčko?
Děti si název zvolily samy. Prý se cítí jako jablíčka na stromě. Když odpadnou, jsou všestranně vybavené do života. Jsou plně samostatné.

Kde jste se inspirovali? Odkud přišel takový nápad?
Inspirovali jsme se ve světě, kde mají neslyšící úplně jiné postavení. Tamní společnost je přijímá jako plnohodnotné lidi. U nás je tomu trochu jinak. Bohužel. Třeba ve Švédsku fungují malé rodinné domy. V patře se nacházejí tři nebo čtyři ložnice, v přízemí kuchyň a obývák. Stejně jako u nás se i tam střídají dvě vychovatelky. Děti si musejí samy uklízet,  vařit, nakupovat a společně se starají o domácnost. Stejný princip jsme zavedli i u nás v Jablíčku.

Byl problém u nás prosadit něco tak revolučního?
Setkali jsme se s různými názory. Ostatní nájemníci domu byli z našich dětí zpočátku trochu rozpačití. Chvíli trvalo, než si na ně zvykli. Dívám-li se dneska na staré fotky, říkám, si, jací jsme byli dobrodruzi. Byt jsme převzali, dá se říci, v katastrofálním stavu. Při rekonstrukci nám pomáhali jak zaměstnanci školy, přátelé, tak i žáci. Například nábytek v šatně je výsledkem práce žáků oboru truhlář. Pravda je, že na samém počátku jsme byli nejistí. Zahraniční zkušenosti a pozitivní dopady ale napovídaly, že jdeme správným směrem.

Jak hodnotíte bydlení Jablíčko nyní? Pomohlo dětem?
Mám jen samá pozitivní hodnocení. Přijdete-li do bytu, neuvěříte, že po sedmi letech jsme ho nemuseli ani jednou vymalovat nebo pořizovat nový nábytek. Děti se o byt starají jako o svůj vlastní domov. Pomáhají vychovatelkám s chodem domácnosti, učí se nakupovat, hospodařit s penězi,  třídí odpad, zvykají si na různé běžné situace, které slyšícím dětem připadají jako normální, běžné. Vezměte si třeba když přijde bouřka. Co by udělaly doma? Utíkaly by za maminkou. Tady děti utíkají za vychovatelkou, která spí na rozkládacím gauči v obýváku a o děti se v takovém případě postará. Když vypadne elektřina, tak si děti vezmou baterku a jdou s vychovatelkou nahazovat pojistky do sklepa. Vědí, jak to funguje v běžném životě.

Jsou děti z Jablíčka jiné, než ty, které vyrůstají na internátě?
Podle našich zkušeností jsou sebevědomější, umí se samy rozhodovat, více si věří a jsou klidnější. Zúčastní-li se tyto děti jakékoli školní akce, je krásné sledovat, jak spolu drží pohromadě. Jako opravdová rodina. Dávají na sebe pozor, zajímají se jeden o druhého. Společně přijdou, společně odejdou.

Jak vypadá jejich běžný den?
Ráno si s paní vychovatelkou připraví snídani, obléknou se a vydají se městskou dopravou do školy. Odpoledne se vracejí zpět domů do Jablíčka. Udělají si domácí úkoly a pak všechno běží jako v normální rodině. Například jdou společně nakupovat, vymýšlejí, co uvaří k večeři, a jaký bude jejich program. Povinností je i úklid bytu. Na víkend pak jedou domů.

S jakým pocitem děti Jablíčko opouštějí? Není jim to líto?
Já mám zkušenost, že se k nám rády vracejí. Většinou samy poznají, kdy už mohou odejít, a kdy podporu Jablíčka už nepotřebují. Cítí se být samostatnými. Tady končí role Jablíčka a začíná jejich opravdový život. Z toho máme radost.

Byt se osvědčil. Neuvažuje škola o dalším?
Ano, uvažuje. V tuto chvíli probíhá jednání s vedením města Hradec Králové o přidělení dalšího bytu. Zároveň hledáme sponzory a projekty, které nám pomohou druhý byt zrekonstruovat a vybavit nábytkem.

Veronika Skřivanová