Tomáš Vymetálek, architekt:
17. listopad 1989 byl pro mne osobně a pro celou moji generaci husákových dětí zásadním zlomem, který nám změnil život. Byl jsem přímým účastníkem všech událostí v Praze jakožto čerstvý student fakulty architektury. Vzpomínám si na vše hodně živě jako na film ve kterém jsme jaksi sami hráli. Pochod z Albertova, zmlácení lidé z Národní třídy, stávka ve škole, Štěpán vypískán dělníky, demonstrace na Václaváku s Havlovými projevy, cinkání klíčů, písně Marty Kubišové. Generální stávka, milionová manifestace na Letné, Havel jednomyslně zvolen tehdy ještě komunistickým parlamentem za prezidenta. A do toho Malá Strana přecpaná trabanty z DDR, pád Berlínské zdi, růžový tank na Letné, odchod posledního ruského vojáka ze země vyjednaný rockerem Kocábem. Neskutečné věci se tehdy staly, dějiny se někdy mění hodně rychle. Děkuji za možnost být u toho kdy jsme se stali zase svobodnými.

Michaela Hartigová, basketbalistka Hradce:
Jediné, co se pro mně momentálně vybaví, když se řekne 17. listopad, je slovo svátek. Tuto dobu jsem sice zažila, ale nijak si zvlášť si ji nepamatuji. Byla jsem tehdy totiž ještě malá.Tudíž to na mě nemá žádný bližší vliv a žádné vzpomínky se mi nevybavují. Události listopadu 89 se mi přiblížily až v učivu na základní škole.

Jiří Vlček, exšéf okresního úřadu:
Rok1989 byl velmi významný mezník v mém životě. Společenská atmosféra byla tehdy napjatá a směřovala ke změnám. Tušil jsem, že se něco významného musí stát, ale nedoufal jsem, že se něčeho takového dožiji. Ten den 17. listopadu i následující  dny jsem se  nemohl odtrhnout od rádia, které začalo vysílat necenzurované zprávy a ve chvíli, kdy to „prasklo", jsem měl nesmírnou radost. Začal jsem tomu všemu aktivně napomáhat a současně jsem se začal i něčeho obávat. Tento stav trvá dodnes. Tedy radost ze svobody a zároveň obavy z její ztráty…

Pavel Svoboda, ředitel speciálních škol:
Na 17. listopad vzpomínám  v dobrém. Bohužel jen vzpomínám, protože to je za prvé již 25 let a za druhé, a to především, po těch  letech to dopadlo jinak než to dopadnout mohlo a mělo. Byla to neskutečná doba. Plná nadějí, euforie a kupodivu i porozumění a vlídnosti. To nám vydrželo tak rok. Lidi se usmívali, zdravili, doufali a věřili… A co jsem dělal? Pamatuji si, že jsme byli s partou a kytarami na horách a když jsem byl s nebožtíkem švagrem na WC, tak mu do  mušle spadl z trička odznáček Lenina, který z recese nosil. Podíval se na něj a intuitivně pravil : „Kluku, já už tě tahat nebudu, ty jsi skončil."