Jaroslava Panýrková si v Radiokavárně, odkud Český rozhlas Hradec Králové pořad PéHá vysílá, povídala s moderátory Ladou Klokočníkovou a Miroslavem Vaňurou mimo jiné o své lásce k rozhlasové práci.

Vedle televize se vaším osudem stal také rozhlas. Čím si vás získal?
Já jsem si rádio vychutnala až po sametové revoluci, kdy se mi podařilo navázat na moji bývalou kariéru a ještě jsem si užila deset let profesionálního života, po kterém se mi hrozně stýskalo celá ta léta, kdy jsem nesměla pracovat ve svém oboru.  Rádio je  médium, na které jsem během první poloviny své kariéry neměla moc času, protože televize mě úplně  spolkla. To nebyla jen hlasatelská práce, ráda jsem dělala i publicistické pořady, většinou v redakci pro děti a mládež. Tenkrát 
v Československé televizi redakce pro děti a mládež měla široký rozptyl. Od večerníčků, úžasné Štěpánky Haničincové až po publicistiku, inscenace  pohádek, ale i her. 
A tam byla úžasná příležitost  trošičku si ten pořad sama vymyslet, trošičku si ho dotvořit… To mě  bavilo. Pro rozhlas jsem  před rokem šedesát osm dělala  Rádio nokturno, to byly přímé přenosy. Pak přišel rok šedesát osm, 
a s přímými přenosy byl konec.  Co kdyby tam někdo náhodou něco neřekl? Tato věta mě vždycky rozesmávala. Protože já nevím, co si ti Husákové mysleli, že by tam někdo náhodou řekl. My jsme jimi opovrhovali a na druhé straně jsme byli takoví profesionálové, že jsme dělali to, co velela profese.

Původní profesí jste herečka. Jak jste se s hereckým vzděláním octla v televizní hlasatelně?
Československá televize  tehdy své nejlepší hlasatele takříkajíc nakupovala v rozhlase. Richard Honzovič, Kamila Moučková, Heda Čechová, to všechno byli lidé, kteří prošli rozhlasem, a hodně toho uměli. Takže díky své krátké praxi v rozhlase.

Televizní hlasatelky, to byl ve své době pojem, fenomén…
Však nám také stále dokola říkali – vstupujete-li lidem vlastně do soukromí,  musí to mít nějakou formu. Nemůžete se tam chovat jako hulvát. Musíte zapadnout do rodiny. Nesmíte vadit. Musíte si s nimi rozumět. To povolání nebylo samozřejmě jednoduché, ale přinášelo úžasnou popularitu. Často větší, než měli herci v Národním divadle, což bylo trošku nespravedlivé.  Myslím si,  že Česká televize neměla hlasatelky rušit. České publikum na to bylo zvyklé. Každý měl tu svou, těšil se na ni. Díval se, jaký má účes, co má na sobě. A drželi těm svým palce.

Z vašeho vyprávění je znát, že jste měla v životě a v profesi štěstí na lidi.
Měla jsem štěstí, ano.

Možná k nim patří i Lucie Výborná, která nám poslala přes Facebook zprávu – Srdečně zdravím, Jarka byla mojí nejoblíbenější kolegyně. Takže mi nedá, abych to nevzkázala.
Tak to je vzájemné a já jsem moc ráda, že Lucku můžu pozdravit z tohoto místa. Často na tebe, Lucko, vzpomínám. Moc často. Lucka je člověk, který se narodil pro rádio.  Ona je tak neuvěřitelně talentovaná na tuto práci, že já opravdu neznám nikoho druhého. Ona je vtipná, pohotová, nesmírně vzdělaná, mezi námi je téměř generační rozdíl. S ní byla radost sednout k tomu mikrofonu. S ní jsem se nemusela domlouvat dopředu, o čem budeme mluvit. Tam se hodilo téma a jelo se. Lucie Výborná je úžasná holka.

Jaké největší přání máte pro letošní rok?
Bude moc  ráda, když  budu mít kolem sebe zajímavé a příjemné lidi, když si s nimi budu moci popovídat jako teď s vámi. A přeji si také zdraví, a aby můj vnuk dostudoval.

V pátek bude hostem živě vysílaného pořadu PéHá na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové profesor PharmDr. Alexandr Hrabálek, CSc., děkan Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.