Lukáš Gilányi, Laxus, pomoc pro uživatele drog:
Nepamatuji si žádné konkrétní strašidlo nebo nadpřirozenou bytost, která by mě dlouhodobě strašila. Vím ale, že se to jednou velice dobře povedlo Mikuláši s čertem, kteří se mě pokusili nacpat do pytle a odnést. Že to jsou známí, se kterými se domluvili moji rodiče, jsem skutečně nepoznal a ani následné vysvětlování rodičů mi tehdy moc nepomáhalo.
Emma Hubáčková, operní pěvkyně:
Jako malá jsem se bála hrozně. U babičky v pokoji stála vedle dveří skříň a ta se večer s vrzáním sama pootevírala. Jako dítě jsem si představovala, že z ní vychází kostlivec, a to jsem pak zpod peřiny hrůzou nevytáhla ani palec u nohy. Dospělý už by měl emoci jako je strach zpracovat, ale určitá forma strachu mi je docela příjemná, např. haloweenský horor.
Tomáš Vymetálek, architekt, tvůrce územního plánu:
Jako malý jsem se párkrát hodně bál čertů, kteří k nám chodili s Mikulášem až domů. Vždycky jsem vzorně odříkal nějakou tu básničku nebo písničku, dostal pár sladkostí, nějaké to uhlí a slíbil, že už nebudu rodiče zlobit. To mi vydrželo tak do Silvestra. Na jiná strašidla si nějak z dětství nepamatuju. Pak už jsme se spíš báli paní učitelky na češtinu.
Jiří Vlček, exšéf Okresního úřadu:
Mé dětství poznamenala válka a nikoliv pohádková strašidla. Bál jsem se ozbrojených německých vojáků a střelby – té se ostatně bojím dodnes. Je hezké bát se čarodějnic, čertů a duchů, když se můžeme držet máminy sukně. Nejsmutnější je bát se zlých lidí. Dětem přeji, aby se mohly bát jen těch kouzelných a pohádkových bytostí.
