„Jednou bych se tomu chtěla věnovat úplně naplno," sní o profesionální kariéře 
v rozhovoru, jenž je dalším dílem cyklu Zajímaví lidé Hradecka.

S vaším Maxem si povídáte. Rozumí vám?
Ne. (směje se) Mluvím na něj většinou, když se blížíme do cíle. Nerozumí mi, ale pozná, že mluvím já, soustředí se.

Jsou koně jako lidé? Mají různé povahy?
Jasně, že ano. A je to na nich poznat hned. Ono záleží i na původu. U plnokrevníka je skoro jisté, že bude trochu šiblej, a tím pádem živější. Poník, který vozí děti na pouti, je zase chcíplej, což je pro závody na nic.

Jaký je váš Max?
Má hrozně dobrý srdíčko a pořád chce vyhrávat. Hrozně ho baví závody, ale zase se vůbec nenervuje. Někteří poníci pořád hrabou, on je schopný doběhnout do cíle a hned se tam začít pást.

Jak jste začínala? Jezdíte odmalička?
Ano, jezdila mamka, tak jsem chodila do stáje s ní. Na velké kobyle jezdím od pěti let, jen mě na ni museli vždycky vyhodit. (směje se)

Poslouchal vás kůň už jako
malou?
Začínala jsem na hodných, na nich jsem se jen tak vozila. Pak jsem měla kobylku, která se jmenovala Fantasie, to byla perfektní učitelka.

Jezdkyně Nikola Jindrová a pony Max.Ale závodní koně jsou přece energičtí a hůř ovladatelní.
Hodně to ovlivňují nohy a váha jezdce. Koně vnímají, že má člověk dost síly, potom reagují lépe.

Padáte hodně?
Naštěstí ne, teď jsem dlouho nespadla. Vlastně jen jednou jsem měla takový horší pád, při kterém jsem si zlomila klíční kost.

Když jste se vracela po zranění, neměla jste strach?
Ne, vůbec, nejsem takový typ. Ale jsem nervózní, když třeba na parkuru přecházím na vyšší překážky. Nebo když jsem začala jezdit dostihy. Koně jsou všude kolem, a to mě trochu znervózňovalo. Proto mi docela vyhovuje všestrannost, kde člověk jezdí sám.

Jak takový závod probíhá?
Trvá dva nebo tři dny. Začíná se drezurou, pak se jede kros. To pořadatelé vytyčí trať a stanoví čas, za který ji máme ujet. Neměli bychom jet pomaleji ani rychleji. 
S tím mám trochu problém, bývám rychlejší. A na konec se jezdí klasický parkur.

Co všechno vlastně dělá člověk, který závodí na koních? To není přece jen ježdění.
Každý den se musí koně vymístit. To znamená vykydat a nakrmit. A k tomu je musíme odjezdit.

Jak často trénujete?
Dvakrát týdně mám trenéra, který se mi hodinu věnuje. Říká mi, co dělám špatně, co dělám dobře. Upravujeme styl, jak sedím na koni. Navíc jsem se dostala do výběru dvaceti nejlepších ve všestrannosti a jezdím do sportovního centra mládeže do Koles u Kladrub. Tam máme soustředění od středy do neděle, připravujeme se vždycky hodinu až dvě denně s trenérem. Máme specialisty na všechny disciplíny – na drezuru parkur i kros.

Je ježdění na koni jednoduché?
Pro začátečníky je to lehký. (směje se) A pro mě už složitější. Jenže, když se tomu chci věnovat, musím to zvládnout, abych se dostala do vyšších a vyšších soutěží.

Chcete se prosadit do úplné špičky. Kudy povede cesta?
Musím se snažit, musím co nejvíc jezdit. Nemůžu zůstat stát a nic nedělat. Ve stáji se nic nenaučím.

Nikola Jindrová
• Narodila se 24. července 1998.
• Bydlí v Kunčicích nedaleko Nechanic a chodí na základní školu.
• Od nového školního roku bude studovat Střední veřejnoprávní školu Trivis v Třebechovicích.
• Na koni jezdí od pěti let.
• Na poníkovi Maxovi vyhrála dostihovou Pony ligu, která se jezdí v Pardubicích a v Lysé nad Labem.
• Nyní se věnuje i disciplíně nazvané všestrannost.

„Malej a velkej" – pony a plnokrevník

Jsou dva, „malej a velkej." První se jmenuje Max, je to šestiletý pony, na kterém Nikola Jindrová vítězí v dostizích, druhý Lucky Look (na snímku), sedmiletý plnokrevník, s nímž se vrhá do závodů všestrannosti. Ty se skládají s parkúru, drezury a takzvaného krosu, zvládnutí trati, již má závodník ujet za stanovený čas – tedy ani pomaleji, ani rychleji.

„Na poníkovi se jezdí do šestnácti let. A na velkém koni od dvanácti," přibližuje jezdkyně. Rozdíl je – samozřejmě – ve výšce. Pony má v kohoutku maximálně 149 centimetrů, závodní kůň 160 až 165.

„Ale já na velkém koni jezdím odmalička," popisuje Nikola. „Jen mě na něj museli vždycky vyhodit."

Lucky Look patří do skupiny, která je v tuzemsku poměrně rozšířená. 
Jeho „táta" byl totiž velmi přičinlivý francouzský plnokrevník. „Proto v Pardubicích skoro v každém dostihu jezdí někdo z jeho dětí," směje se Nikola.