Od 1. července jste v důchodu…
Je to tak, ale zatím si to ještě úplně neuvědomuji. Myslím si, že se ale k práci ještě vrátím a rozhodně nebudu chodit do parku krmit ptáčky.

Důvodem vašeho odchodu bylo hlavně zdraví, které vás trápilo. Je to v současné době už lepší?
Je to lepší, ale zároveň tím, že nejsem v práci, i horší. Na druhou stranu – 35 let strávených v divadle, co můžete chtít víc.

Do Klicperova divadla jste, tuším, přišel jako student filmové školy…
Do Klicperova divadla jsem přišel 10 let před převratem po vystudování gymnázia tady v Hradci Králové. Nesměl jsem dál studovat na vysoké škole, tak jsem hledal nějakou práci a našel jsem si divadlo. Začínal jsem pracovat rukama jako skladník, ale velmi rychle jsem se ujal obchodního oddělení. Pracovali jsme na tom, že se musí konečně něco stát, že už to takhle není dál možné. Všechno bylo úplně v dezolátním stavu. Chystali jsme se na převrat, ale trvalo to 10 let.

Záhy po převratu jste se ujal ředitelské funkce. Na co jste za tu dobu, co jste řediteloval, opravdu pyšný?
Myslím si, že je důležité, že se nám podařilo takříkajíc vybláznit město Hradec Králové. Všechny tehdejší první šéfy města a posléze všechny další k tomu, že divadlo v Hradci nesmí zaniknout.

Kdy vám ve funkci ředitele bylo naopak úzko?
To se tak velmi prolíná, že je vám jednu minutu úzko, pak máte radost a vzápětí je vám zase úzko. Nedá se to rozdělit. Je to práce od rána do večera po celých sedm dní v týdnu na celý život.

Nenastalo někdy období, kdy jste si říkal: „Dost, jdu od toho. Tohle už nemá smysl"?
Začátky byly strašidelné, ale nesměli jsme ani na minutu přestat hrát. Zdědil jsem divadlo, které mělo 162 zaměstnanců. Utáhnout to bylo hrozné. Cíl byl takový, aby divadlo mělo maximálně 100 zaměstnanců. Bylo nutné zmenšit herecký soubor. Většina lidí hledala, kdy bude mít volno a nebude hrát, aby mohla odjet za jinými závazky a přivydělat si nějaké peníze. Bylo to logické, protože platy byly v té době tak zoufale nízké, že bylo těžké uživit rodinu. Spoléhalo se na to, že láska k divadlu lidi udrží.

U divadla jsou lidé velmi různí:  ambiciózní, extroverti, hodně emotivní. Jaký jste vy?
Jsem, dá se říct, od všeho trochu. Jsem velmi extrovertní, ale zároveň když řídíte takový velký kolektiv lidí, musíte vyjít s každým. Divadlo má v sobě spoustu profesí od dělnických, jako jsou truhláři, zámečníci, až po ty umělecké – herce, režiséry a dramaturgy. Zdánlivě jsou to všechno věci nespojitelné, ale vy je spojit musíte, protože denně hrajete. Na výsledku celé spolupráce je hodně znát, když to někde nefunguje.

Odcházíte v době, kdy je Klicperovo divadlo vnímáno bez nadsázky jako špička českého divadelnictví. Jaký je to pocit?
Uklidňuje mě to. Jsem rád a hlavně jsem moc rád, že je to právě Hradec Králové, kde se to tak nádherně povedlo.