S moderátorkou Ladou Klokočníkovou si povídal o své současné práci i zvláštních koníčcích, kterým se rád věnuje.

Pane Harapesi, vy tady v Hradci Králové připravujete velice hezký recitál, který diváci uvidí a uslyší na Zlatou neděli 
v Městské hudební síni. Vypadá to jako velmi krásný projekt.
Já doufám, že se s pěvkyní Emou Hubáčkovou postaráme o to, aby lidé odcházeli, jak se říká, s vráskami smíchu 
u pusy. Víc v tuhle chvíli ještě nechci prozrazovat.

Vaše jméno je spojeno především s kariérou tanečníka, díky ní jste procestoval téměř celý svět. Studoval jste také v ruském Petrohradu, kolébce světového baletu. Vzpomínáte na ty časy rád?
Určitě, protože jsem tam měl báječné učitele. Například  Alexandra Ivanoviče Puškina, to byl báječný člověk. Nebo Marinu Nikolajevnu  Šamševovou, která se mi hodně věnovala. Tam jsem nastudoval roli prince v Labutím jezeře, kterého jsem vlastně nikdy netoužil tančit, ale kterého jsem pak tančil asi nejvíce. I v zahraničí – v Římě a v celém Japonsku.

Vím, že máte řadu netradičních koníčků. Na Karlštejně teď prý vystavujete žehličky.
Je to tak. Začal  jsem je sbírat o železných nedělích, na haldách železa, které lidé vyhazovali. A tam jsem vždycky viděl jednu, dvě žehličky. 
A říkal jsem si – Vždyť  jsou tak krásné,  jsou jako lodičky. Mám doma  takovou rampu 
a tam všechny ty nalezené žehličky stavím, až budu mít jednou celou flotilu lodí.  Když to vidí mí kolegové,  tak mi taky nějakou přinesou. Mám jich už kolem stovky, to je docela slušná flotila.  Asi čtyřicet z nich je teď na Karlštejně.

Je to jediná sbírka, kterou máte doma?
Ještě mám několik skleněných těžítek, ve kterých jsou zakleti různí motýli nebo květiny.  A taky rád sbírám pucláky, takové ty čtvrtlitrové ručně malované hrnečky.

Jak se udržujete v kondici?
Já jsem od přírody velmi pohodlný, takže když se nemusím pohybovat, tak se vůbec nepohybuji. Ale rád si zatančím, mám rád společenské tance.  Když mám dobrou partnerku, tak mě to velmi těší.